Něgevská poušť

Cestou na jih toho moc není. Izrael na jihu je jen poušť, o čemž dobře věděl Ben Gurion - první izraelský předseda. V jeho pouštním domě jsme se dozvěděli nejenom, že vypadal jako Bilbo Pytlík, ale že poušť miloval tak, že se do ní na stará kolena přestěhoval pionýřit. V ČR bychom se jistě shodli, že některým naším politikům by delší výlet na poušť taktéž neuškodil, že? 

Ben Gurion aka Bilbo Pytlík. 

V parku Ein Avdat zrovna padaly kameny, takže jsme dostali peníze zpět a místo stezky spáchali dobrý skutek a svezli s sebou do Mitzpe Ramon izraelskou ženu. Tak jsme se z první ruky dozvěděli, že Izraelci mají povinnou vojenskou službu po skončení střední školy v 18ti letech, kluci 3 roky, holky 2 roky. Velmi rádi ale dobrovolničí pár let navíc. Teprve pak případně nastupují na univerzitu nebo do práce. Kupodivu už všichni armádní dívky i chlapci byli mentálně vyspělí a tak jsme vznesli tezi, že armáda je povinná i za účelem zpacifikovat uřvanou mládež.

Ein Avdat.

V návaznosti na beduínské muzeum, které jsme přes den navštívili, noc jsme tematicky zakončili stylově přespáním v beduínském stanu. Tedy hostelu. Hostelu, který sestával z tří velkých a pár malých beduínských stanů a měl vlastní čajovou zahrádku. Nejkrásnější na poušti je, že je tam ticho. A žádný izraelský děti. 

Náš hostel. 

Jeho zahrádka. 

Poušť, pro změnu.

Druhý den jsme vyrazili do přístavního Eilatu přes pokračující poušť s krátkou přestávkou v pouštním "safari", které bylo věnováno pouštním zvířatům a jenom jim. Zaútočil na nás pštros, ale stihli jsme rychle zavřít okýnka. Tady budou nejlépe hovořit fotky. 

Bonus:

Útočící pštros. 

Protože jsme se už v Jeruzalémě rozhodli pro rozšíření tripu směrem na západ do Egypta, měli jsme v Eilatu jako posledním cíli v Izraeli určitý čas na oddych před odjezdem. Dorazili jsme v úterý odpoledne po safari a už se spíš jen umyli a odpočívali. Zlikvidovali jsme zásoby instantního jídla a dopracovali co jsme museli.

Hostel byl asi nejzvláštnější hostel, co jsem kdy viděla. Na stěnách visely surrealistické výjevy ze starozákonních příběhů a stěny byly různě malované a vyřezávané. Ve stolech byly vložené krabičky na deskové hry a venku byly různě vyřezávaná zvířátka. Celé dva dny pobytu si pan vrátný vždycky nějakou tu ovečku vzal s vyřezával nebo maloval, zatímco si zpíval. Bylo to zvláštním způsobem roztomilé a velice jsme mu fandili, aby si svou ovečku ohobloval, jak si přál. 

Druhý den, který byl zamýšlen jakožto odpočinkový se zkomplikoval. Nejprve mi nikde nechtěli vzít Visa kartu a pro jistotu ani Mastercard kartu. Prý mezinárodní karty neakceptují. Paráda. Vystřídala jsem 5 bank a asi 15 bankomatů, než mě zachránila jakási banka, kde je Visa akceptovatelná. Naštěstí směna šekelů na dolary už nebyla problém (do Egypta se platí vstupní poplatek 80 dolarů na osobu). S méně problémy jsme se jali uvelebit na pláži a potápět se v Rudém moři. Zima jako prase, ale dali jsme to. Když jsem zjistila, že při potápění dostávám záchvaty panické hrůzy, uchýlila jsem se radši ke slunění v závětří a uhnala si tak první spálení roku 2014.

Nepříjemnosti dne však ale pokračovaly. Po cca hodině a půl jsme zjistili, že na našem autě se opět! třepotá jakýsi papírek nápadně připomínající ten předchozí s pokutou. Vzhledem k tomu, že jsme si dali obzvláštní pozor na to, abychom zaparkovali na placeném parkovišti s automatem a řádně zaplatili jsme si říkala, že to tak nemůže být. Bylo. Buď má izraelská policie hodně dlouhou chvíli, nebo nás někdo prostě práská nebo nás má na hledáčku Mossad, jinak to není možný. Po hodině nadávání na z“““““ Izrael hlavně Michal nebyl dalek tomu se sbalit a odletět zpátky do Evropy. Pán z hostelu nás ujistil, že to (tedy dostat pokutu za řádně zaplacenou taxu se řádně umístěným papírkem za sklem) je tady naprosto normální a děje se to i jemu, takže to není, protože cizinci. No, alespoň jsme měli odpolední dobrodružství se sháněním policejní stanice, kde nás poslali jinam. Naštěstí v jiném místě nám to prostě bez hnutí brvy zrušili. Asi denní rutina. Už trochu víc chápeme tu potřebu hoblování umělých zvířátek. 

Eilat jinak vypadá jako Las Vegas/LA, všude příliš světla, jídlo, 24/7 supermarkety, směnárny, zábava, na kterou jsme neměli náladu. Město na dovolenou s plážemi a přístavem. Věřím, že v létě se tu nedá hnout. Prakticky na okraji Eilatu jsou dva hraniční přechody, jeden do Egypta a druhý do Jordánska. Oba se nám budou hodit, zůstaňte s námi. 

PS: fotky z celé Izraele na této adrese: https://www.facebook.com/veronika.schiebertova/media_set?set=a.10202268628911386.1073741828.1660672245&type=1