pátek 30. prosince 2011

Christmas


Vánoce jsou ve Severní Americe úměrně veliké její rozloze. Řada svátků počínající Díkuvzdáním je zakončena právě Vánoci ve velkém stylu. Velkém rodinném, jak jinak. A že rodiny jsou zde velké. Ve velkoměstech to není tak markantní, ale na vesnicích jsou děti třeba tři, starší generace ale bývá klidně z dětí sedmi, osmi, nebo devíti. Jedináčka snad ani neznám.

Pár týdnů před dnem D se začínají ověšovat domy, stromy, ploty, zahrady, všechno. Čím víc světla, tím víc cool. Někdy mi přišlo, že mít nasvícený domek je otázkou prestiže a patří k dobré image, protože ty nejnasvícenější byly ve čtvrtích právnických a doktorských. Tak týden před Vánoci se odehrává light tour, tedy nasednete do auta a jedete po městě ty nasvícený domy okoukávat. Město vypravuje autobus pro důchodce, aby si taky užili.

Toto je nejprestižnější dům v Cranbrooku. Majitelé jej začínají připravovat hned po skončení Halloweenu, to znamená dvouměsíční hodinová práce. Jak je vidno, oblíbení jsou medvědi a jeleni.



Štedrý den se tady odehrává ráno 25. prosince. Oproti Evropě tedy o skoro o dva dny později, díky časovému posunu. Některé rodiny, obvykle čerstvě imigrované nicméně slaví 24. večer. My taky slavili, ale trochu nevánočně..bylo to...společensky náročné, řekněme. U jednoho syna se opět sebrala celá rodina, hrály se hry, pilo se jedlo. Za domem vybudoval kluziště, takže odpoledne jsme si všichni omlátili kolena.





Na návštěvě byla část rodiny z Calgary s malými dětmi. Děti mi vtrhly do pokoje a z nějakého záhadného důvodu si mě oblíbily a nechtěly mě opustit. 25. prosince v 5.00 ráno začaly křičet Santáááás heere!!! a vrhly se nadšeně pod stromeček. Já jsem dostala taky nadílku:



Více se Vánocům věnovat nebudu, stačí si pustit jakýkoli americký film. Ta šílená rodinná sešlost ze Sám doma není výmysl hollywoodských scénáristů, tady to tak nějak doopravdy probíhá. Vánoční ruch byl zakončen tradiční krocaní večeří a podobně jako doma si každý po Vánocích oddychl, že už je po nich :).



pondělí 19. prosince 2011

College of the Rockies



Je na čase, popsat svojí školu, kvůli ní jsem sem ostatně jela. Jmenuje se College of the Rockies, zkratkou COTR. Jak jsem jí našla, tedy jak jsem skončila v Cranbrooku to je snad nejčastější otázka, kterou mi místní pokládají. Odpovídám: Education Planner. Obdoba našich Učitelských novin, jen online. Člověk si vybere oblast studia nebo teritorium a vyhledávač mu nabídne varianty. Já jsem hledala v Britské Kolumbii a v programu Liberal Arts and Humanities. Kritéria jsem různě upravovala a z konečných asi osmi variant byla jednou právě COTR. Vyhovovalo mi, že není ve Vancouveru, protože jsem nechtěla zůstat pouze na jednom místě, dále že je v BC a že můžu býti u hostitelské rodiny, ta možnost mě u vysokoškolského stupně překvapila, ale tak proč ne. Navíc byli velmi rychlí a vyřizování náležitostí k přijetí ke studiu nezabíralo rok jako všude jinde.

Nechtěla jsem být příliš nadšená, protože pak člověk může být jen zklamaný. Zároveň se každá škola snaží prezentovat jako nejlepší místo ke studiu, zvlášť v Kanadě, kde jsou školy částečně závislé na školném. Také jsem neměla přehnané požadavky na úroveň výuky, spíš jsem se těšila na oddychový semestr. COTR ale překvapila vším.

Na letišti (Cranbrook má malé městské letiště) na mě čekal koordinátor zahraničních aktivit s cedulkou s mým jménem. Přivítal mě, dal mi vizitku a počkal se mnou na mojí rodinu, aby se ujistil, že jsem vyzvednuta v pořádku. Také jsem byla. Rodina v náklaďáčku přijela za 5 minut a dál už to znáte.

Do školy jsem vypravila hned další den, protože to byl poslední den, kdy jsem se mohla zapsat do semestru. Navštívila jsem mezinárodní kancelář, kde mě v podstatě vyhledali všechny předměty, které si vzít můžu a já si jich vybrala pět, tedy nejvyšší možný počet (a že by bývalo bylo stačilo míň).

Předměty

Philosophy
Klasická filosofie Západu od Sokrata po 20. století. Učí jí chlapík jménem Vance, kterého mám na následující dva předměty. Je to typický filosof, kterého kdybyste viděli, ihned byste to na něj tipli. Je vysoký, hubený a stále zamyšlený. Takový Kašpar ze střední. Učitel je ale vynikající. Bohužel hodina je na mě brzo, to jest v 10:00 :) a tak ji moc často nenavštěvuju, navíc mě ze všech předmětů baví nejméně, protože už jsem se to všechno učila aspoň desetkrát (to neznamená, že si to pamatuju), a tak i když toho moc pravidelně nečtu, měla jsem z testu přes 80procent.



World Religions
Nově otevřený předmět, na kterém jsme pouze 4. Jedna studentka Australanka nedostala imigrantský status a tak vlastně už jenom 3. Všechny holky. Můj neoblíbenější předmět s Vancem a vlastně vůbec. Probíráme náboženské systémy od starověkých východních náboženství až po klasická velká Abrahamova náboženství. Výuka je zajímavá, jako esej nám třeba dal na výběr zpracovat film Beggar Vance ve světle hinduistické tradice a na hodině taoismu jsme si vykládali I-ting. Například jsme definovali státy podle konceptů jin a jang Taky nám vykládal, jak dosáhl osvícení v prodejně Strabucksu v Calgary ...

Sociology
Je to v podstatě úvod do sociologie a tak se probírají pojmy spíše abstraktní a teoretické. K doplnění ovšem máme reading package úctyhodných rozměrů, který obsahuje konkrétní sociologické studie, výzkumy a události vztahujícíc se k tomu kterému probíranému okruhu.


Anthropology
U antroplogie jsem váhala, jestli si jí zvolit nebo místo toho ve stejný čas psychologii. Předmět zajímavý a lehký, opět mě nejvíc zaujal readers package. Na hodinách se nám prostřídaly dva učitelé, dva hosté a jedno novorozeně, jelikož profesorka před šesti týdny porodila a tak nám občas hodinu přeruší broukání nebo cumlání dudlíku následované příběhy z jejího života s dětmi. To je vlastně taky trochu antropologie.


Political Science
Abych se přiznala, tenhle předmět mě zezačátku nadchnul, postupně ovšem opustil, až mě nakonec uplně nebavil. Ne, že by byl nudný učitel, naopak. Jenže politologie, její posedlost definováním všech a všeho a zvláště její studenti nejsou přesně můj šálek čaje a nějak jsem se tam necítila moc dobře. Snad právě proto jsem předmět nakonec nesplnila a tak jako bakalář mezinárodních vztahů mám F z Úvodu do politické vědy. Hahahá.

Univerzitní život 

Organizace na škole probíhá takto: po zápisu do semestru student obdrží rozvrh a na úvodní hodině každého předmětu sylabus se všemi podmínkami a termíny. Je však na něm, jak se k němu postaví. Do školy nemusí ani jednou, většina mých spolužáků tam ale chodila. Vyučování probíhá v rozsahu celého dne, hodiny trvá hodinu a půl. Bohužel něco jako přestávka na oběd není a tak jsem někdy hladověla. Škola má informační systém Moodle, přes který lze odevzdávat úkoly, na kterém jsou jednotlivá zadání úkolů, texty i učební pomůcky. Ty samé učební pomůcky dostáváme ve třídě, takže mám veliký šanon plný papírů. Zkoušky jsou v polovině semestru a na konci, v takzvaném final week a odehrávají se v tělocvičně. Mně to samozřejmě vykouzlilo úsměv na rtech a musela jsem si to vyfotit, takže jsem byla za exota...už jsem se neodvážila si vyfotit profesory, kteří na zkoušky dorazili v teplákách ani spolužáky kteří byli v něčem, co připomínalo pyžamo.



Jestli je škola těžší nebo lehčí se mi odpovídá těžko. Řekla bych, že těžší rozhodně není, ale je náročnější. Učivo nazpaměť tady moc neexistuje, takže jsem je třeba šokovala, když jsem věděla co je to ontologie, protože jsme se to učili na střední. Faktické informace tady tudíž mnohdy neví ani učitelé. Co se více oceňuje, je schopnost si informace vyhledat a dát je do souvislostí. Také je kladen mnohem větší důraz na soustavnou přípravu a práci, byť je "jednoduššího" charakteru. Na každou hodinu si tak třeba musím přečíst kapitolu v knize, několik článků z reading package (nechce se mi to nazvat čítanka) a písemně odpovědět na otázky vyvěšené na moodlu. Ty jsou pokládány tak, že testují nejen jestli jste text četli, ale jestli jste jej také pochopili a jak. Na další hodině texty odevzdáváme a učitel nám je procentuálně hodnotí. Student obvykle píše eseje. Závěrečné testy jsou vždy písemné a všechny v jeden týden, tedy cca jeden test v jeden den. Je to náročné, ale jde to, protože když se člověk učí průběžně, tak si informace pouze oživí a nemusí je umět zcela nazpamět. Forma testu je většinou multiple choice a eseje. Oprava neexistuje, pokud předmět neuděláte, máte smůlu. Na druhou stranu opakovat jej nemusíte, a ze školy vás kvůli tomu nevyhodí. Vlastně vás nevyhodí skoro kvůli ničemu, je to váš problém, vybudete platit jeden kurz natřikrát. Přerušovat studium si také můžete jak chcete a na vašem věku nikomu nezáleží, takže běžně studují i 40tiletí. 

V anglo-saském světě je terciární vzdělání rozděleno do dvou skupin: College a University. University jsou stejné jako u nás, jsou brány za prestižnější, tudíž obtížněji dosažitelné a drazší vzdělání, College je obdoba naší VOŠ, nicméně provázanost mezi jednotlivými institucemi je vyšší. Není neobvyklé, že na College se studují první dva roky a poté dva roky na University. Kredity jsou platné a převoditelné. Rozdíl panuje i v obou stupních vzdělání. Zatímco u nás je za vysokoškolské vzdělání považováno magisterské nebo inženýrské, tady je plnohodnotným titulem bakalář, který je 4roční. Magisterské studium je potom roční a málokdo ho studuje a pokud, tak spíše až při práci ke zvýšení kvalifikace. Vyjímkou je akademická činnost. Co je velký rozdíl oproti českému školství je vstřícnost a ochota učitelů, o které se v českých školách bohužel moc mluvit nedá. Kdyby kterýkoli učitel na COTR předvedl něco, co předvádí některé české figury, další semestr si může hledat práci jinde. 

Kampus



Klasický je také pojem kampusu, tedy všech zařízení spojených se školou na jednom místě. COTR je malá college a tak má k sobě připojené pouze studentské koleje. Vlastní budova má ale jednotlivá křídla, která jsou věnována jednotlivým programům jako zubařství, pečovatelství, technika. Dále je tu fitko, tělocvična a kafetéria, mezinárodní kancelář a studentský servis (zajišťuje například práce pro studenty - já jim dělala inventuru nábytku :).






No a nejoblíbenější místo na kampuse je samozřejmě: kafeteria!


úterý 6. prosince 2011

Curling


Curling Championship in Cranbrook 2011
Konec listopadu a začátek prosince se v Cranbrooku nesl ve znamení curlingového šampionátu. Pro město cranbroockých rozměrů je to událost zimy. Jelikož pracuju jako pomocník při hokejových zápasech, pomáhala jsem i při curlingu. 

Šampionát trval asi týden, od rána do večera. Přípravy probíhaly ve dne v noci asi další týden před ním, jelikož se led musel upravit do standardů pro curling. Najednou na něm mohlo hrát asi pět týmů.

Já jsem seděla u dveří a hlídala, aby někdo nezvaný nepronikl. Nepokusil se nikdo, jen jeden chlápek mě chtěl uplatit, ale vybral si chvíli, kdy se zrovna objevil můj šéf a tak pak maratonsky utíkal. Většinu času jsem se učila nebo sledovala hru. Asi bych tu měla shrnout pravidla hry, ale upřímně, jsem je nepochopila a jsem moc líná je nastudovávat. Jediné, co vím, je že se musíte snažit svým kamenem vyšoupnout soupeřův kámen. 

Týmy byly poskládané i z mladých lidí, což by jeden neřekl. Curling má totiž pověst hokeje pro důchodce. Spousta lidí si z něj dělá srandu, nejvíce samozřejmě Američani. Já bych to tak neviděla. Hra totiž trvá i tři hodiny a během ní se běhá (k běhu na ledu mají speciální boty) a zametá před kamenem. Nic z toho podle mě není sranda. Ráda bych sem nahrála vido záznamu hry, ale Google mi to nechce povolit, a nerada bych si roztřískala netbuk, takže to musíme nechat na jindy.

PS: kdyby někoho zajímalo jak se používá curling ve větách, tak sloveso jest curl. Takže, how are you curling, my friend? 

pondělí 5. prosince 2011

Hokej


Door staff
Co bych to měla za Kanadu, kdybych na vlastní oči neviděla pořádnou bitku na ledě. A že jsem jich viděla už hodně. První prací, kterou jsem totiž v Cranbrooku našla a kam mne přijali byl totiž event staff při hokejových zápasech ve zdejší aréně. Job snů to není, ale plat je o dolar vyšší než základní (to se mi ještě nestalo), práce je snadná a hlavně je tam ten hokej žejo.

Hraje se v průměru pětkrát za měsíc, někdy dva týdny nic, někdy tři hry za týden. V 5.55 PM se hlásím na místě - hala je asi 7 minut od mého domu, takže z něj vycházím v 5:45, v SA něco nevídaného. V 6:00 se otevírají brány hokejovým nedočkavcům a nadšencům. 


O hodinu později začíná hokej. Před tím se samozřejmě musí povstat a rozliční aktéři pějí národní hymnu, jejíž melodie je mimochodem strašně krásná a dojemná, jen trochu náboženská a na našince moc patriotická. Už jsem slyšela přednes od tří zpěvaček, zpěváka, postižených, dětského sboru a nakonec trumpetového bandu. Občas se zpívá celá , spíše jen nějaké části ve francouzštině, i když pochybuju, že v BC tomu kdo rozumí.





O Canada!
Our home and native land!
True patriot love in all thy sons command.
With glowing hearts we see thee rise,
The True North strong and free!
From far and wide,
O Canada, we stand on guard for thee.
God keep our land glorious and free!
O Canada, we stand on guard for thee.
O Canada, we stand on guard for thee.






Po hromovém potlesku začíná hra jak z televize. Hala skoro nikdy není plná (má asi 4000 míst a to je na město asi moc), což my jako zaměstnanci oceňujeme, protože jí pak nemusíme tak dlouho uklízet :P. Plnější je samozřejmě o pátcích a sobotách. Já jsem obvykle nasazena na tickets , tedy lístky a ty neprodávám nýrbž trhám u vstupu. Omamná práce. První hodinu do spuštění hry je proud lidí samozřejmě nejhorší, ale aspoň je mi ještě teplo. Po začátku zápasu lidé ještě dobíhají, ale po první přestávce už začíná být u dveří mrtvo a tak si dáváme přestávky. Taky mi začíná hrabat a protože jsem u dveří s lidma ve věkovém průměru 17 let tak mě nikdo nezklidňuje. V tu dobu taky začínám mrznout, takže buď tancuju nebo se tulím k chlupatému Shiversovi.

Shivers
Shivers je vždy obklopený grupou dětí se kterýma si musí dávat hi 5. Interní zdroje mi vypověděly, že děti nesnáší, protože je to ve skutečnosti 17ti letý chudák. Shivers je maskot týmu jehož jméno je mimochodem Kootenay Ice ne podle města ale podle oblasti kde se nacházíme. Jinak NHL to není, ale liga je to prý dobrá stejně jako tým, který prý snad dokonce letos postoupí do finále.

Jednotivé třetiny jsou většinou v konečném důsledku půlhodinové, přestávky jsou dvacetiminutové, takže když se na ledě moc nemlátí tak jsou lidi z haly v 9:20. Když se mlátí, prodlužuje se nebo končí nájezdy tak v 9:30. A tehdy nastává náš čas. Nás, už značně promrzlých.


Popcorn: nepřítel číslo 1.
Člověk si může zvolit, bude-li pouze door staff neboli v tuto chvíli odchází domů nebo bude hrdina a tu halu uklidí. Nejsem sice hrdina, ale more funny more money a tak si necháme přidělit sekci, kterou má každý na starosti a jde se na to. Ten úklid je vcelku systematický. Každý má pytel do kterého hází všechen "hrubý odpad" jako kelímky a plechovky od piva a sladkých nápojů, obaly od pizzy a hotdogů a bonbonů a nakonec od popcornu (nenávidím popcorn). To dělám já. Celkem to cvičí nohy s těma podřepama. Pak jse chlapík a s velkým koštětem vymete "střední odpad" jako samotný popcorn na schody. Barevnými značkami označuje místa s vylitou tekutinou a něco jiného co už si nepamatuji. Každý si pak smete střední špínu ze svých schodů aneb "zameť si svoje schody" a pak už se to jen přejede mopem. Upřímně, výsledek před a po mopování v hokejové hale na schodech není znát...

Někteří jedinci uklízí záchody, někdo uklízí haly a lobby a jiní šatny. Já jsem jednu dobu uklízela suites což jsou kabinky pro předplatitele, podporovatele týmu nebo novináře. To mě bavilo, protože tam bylo jídlo (já vím je to nechutné, ale člověk má v zimě prostě větší hlad), ale věčně nefungující vysavače bych nepřestála v psychickém zdraví a tak jsem se nechala přeřadit na bowl, což je ta hala. V 11 PM je půlhodinová placená přestávka, kterou většina uklízečů prokouří a tak tam jsem obvykle sama s 16ti letou studentkou a pár nerdama.

V pátky a soboty po přestávce odcházím pracovat do jiné práce do báru, ale o tom v jiném článku. V ostatní dny jsme tam dokuď to neuklidíme, což ale bývá do jedné v noci maximálně do dvou.