Jordánsko: Ammán

Blížíme se ke konci a napětí graduje. Ammán byla trochu zkouška. Obrali nás hned u půjčovny, kde tvrdili něco úplně jiného, než na začátku v Accabě a pak i v taxíku. Vrchol byl vstup do hostelu, kde by jeden bál vkročit bosky a při pohledu na sprchu (tzn. trubka ve stěně a díra v zemi), umístěnou někde mezi umyvadlo a záchod jsem pochopila, že se prostě dva dny neumeju a dokonce jsem se začala sama sebe tázat, jestli na tohle už přece jenom nejsem stará. Těšila jsem se alespoň na večeři, která sice stála celých 10 dinárů, ale tak říkáme si, že za all you can eat a za střešní výhled to může stát, hlavně když se nemusíme tahat někam dál. No samozřejmě jsme nevěděli, co nás čeká. All you can eat znamenalo jedno hlavní jídlo z kuřete, brambor, rajčat a paprik na ohni. Kuchař tvrdil co 20 minut, že to za 20 minut bude a že už to dělal tolikrát a nejdůležitější je, aby jídlo bylo na konci dobré a o nic jiného nejde. Po hodině a půl jsme pochopili, že jídlo nebude a šli se najíst ven. Jaké bylo překvapení, když nám za dvě porce falafelu s humusem a pitou a hranolky naúčtovali 2,5 dináru!!! Byli jsme tak v šoku, že jsme pravděpodobně dostali první skutečnou Jordánskou cenu, že jsme jen poděkovali a s divným výrazem odešli zpátky na hostel. Při pojídání večeře v hnusným pokoji jsme jen glosovali, co horšího se nám může ještě stát a tipli si, jestli si nás kuchař dovolí otravovat, až se jídlo konečně dovaří a v kolik to bude. Bylo to překvapivě brzo, o půlnoci, když už jsme spali, museli jsme ho odehnat, že vše vyřídíme ráno.

Hostina za 2,5 dináru. 

Kdyby někoho napadlo, proč jsme tak blbí a našli jsme si takový hostel tak odpovím, že se projevilo riziko podnikání, a reference na Hostelworld.com jednou prostě selhaly. Nikdy ale není tak zle, aby nebylo hůř. Vlastní příklad zatím naštěstí nemám, ale spolu trpitelkám na hostelu se stalo, že omylem dostali do pasu izraelské razítko, což není úplně ideální, když pracují v Saudské Arábii, která Izrael nenávidí. Holky asi budou muset na ambasádu pro nový pas, nicméně ambasáda jedné z nich je v Káhiře.

Další ráno začalo "slibně" hned po probuzení. Asi půl hodiny se zvenku ozývalo vyřvávání nebo kázání někoho, kdo byl buď hodně naštvaný, hodně věřící nebo aktivista. Do toho začaly venku mrouskat kočky. Ross se odvážil vyzkoušet koupelnu, ale po pár vteřinách to vzdal. Naše vyhlídky nebyly růžové, nicméně vše nakonec zachránily památky a to konkrétně pozůstatky římského divadla a chrámu. Den utekl překvapivě rychle a už jsme se cpali připravenou večeří, up-side-down, tradiční jordánské jídlo, kuře v čemsi na rýži. Podle mě nic extra, ale alespoň to nebylo o půlnoci. Poslední noc jsme šli spát beze sprchy.

Další den ráno nás Ross opustil a odletěl směr Srí Lanka. Zanechal nám ale dáreček..do záchodů se tu nesmí házet toaletní papír, což on promtně ignoroval, odpad se zacpal a na podlahu vytryskla z odpadní díry ke sprše sr__čka. Skoro jsme z hostelu utekli.

Konečná fáze útěku ze země však nastala a nebylo to pro slabochy. Bylo třeba zajistit si taxi k odjezdu do 40km vzdáleného King Hussein Bridge. Po přečtení internetu jsme podléhali zoufalství při představě až 5ti hodinových front. Černé scénáře se naštěstí nevyplnily a jednalo se cca o hodinku, jedinou zvláštností byl transport autobusem mezi územím nikoho a pro změnu výstupní taxa. Kdo nezažil, nepochopí, jak velkou radost jsme měli z přestupu na izraelské území. Dneska se vysprchujem, jej! nejdřív jsme si však odseděli pár hodin v sherrutu s přestupem v Jeruzalémě a když jsme vystoupili v Tel Avivu, naší poslední stanici, čekal nás 4kilometrový pochod smrti k hostelu se vší bagáží.

Last fotos: https://www.facebook.com/veronika.schiebertova/media_set?set=a.10202270128668879.1073741829.1660672245&type=3