Halloween

Scary pumpkin neboli děsivá dýně je symbolem Halloweenu. 

Troufám si tvrdit, že Halloween je ze všech svátků nejoblíbenější a to protože je na něj dovoleno všechno! Vyřádí se jak děti, tak dospělí a dospělí někdy mnohem více než ty děti. Připadá na 31. října, tedy je v podstatě obdobou našich dušiček, ovšem kromě oné pokory a zádumčivosti. Naopak, čím bláznivější Halloween zažijete, tím lépe. Jistí lidé mají v Halloweenu úchylku a zdobení svého domu začínají připravovat měsíce dopředu.

Jeden z nejlépe vyzdobených domů v Cranbrooku.

Halloweenské dekorace se objevily prakticky ihned po Díkůvzdání. A to i na oficiálních místech jako je škola nebo studentské koleje. Vyzdobená byla tělocvična, haly, kancelář mezinárodních studentů i kancelář ředitele. Majitel kavárny se na halloweenský pátek ukázal v nemocničním úboru s umělým holým zadkem. Kuchaři pak byli od krve a prokláti umělými noži a sekerami.

Škola také pořádala celý týden před halloweenským pondělím různé akce. Začalo to Děsivou nocí v úterý večer, pokračovalo lovením pokladu ve středu a končilo pátečním vydlabávání dýní a následným Hodem dýní. V sobotu se pak celé město sešlo v nejstarším obydlí kraje Fort Steel k Halloween Spectaculous. Výjez tam opět pořádala škola ale nás pozval bývalý student od mojí rodiny Chen s přáteli.

Chen demonstruje svoje kuchařské umění.

Chen, jeho přátelé a já.

Jídlo. 

Halloweenská sobota tedy byla ve znamení tradiční čínské kuchyně, kterou nám Chen vlastnoručně uvařil. Servírováno bylo marinované tofu, ryba, pálivé nudle, řýže a hovězí polévka se zázvorem. Dezertem byla zmrzlina a zelený čaj.

Po těchto lahodách jsme se odebrali do Fort Steel, což je nejstarší osídlení zdejší oblasti (cca 100 let). Tam se potkalo skoro celé město na strašidelně dekorovaných pasážích, kde se hrálo divadlo, prodávaly pochutiny a hrály hry. Jedna hra spočívala v zavěšení koblížku na provázek, a dítě se svázanýma rukama na zádech muselo koblížek sníst. A nechyběl ani strašidelný dům. Každý měl na sobě masky - čím originálnější a šílenější, tím lépe. Speciální kategorii tvořily děti, na kterých si rodiče extrémně vyhráli. U mě vyhrálo dítě - zebra, který ale bylo tak hyperaktivní, že nemám nerozmazanou fotku. S našim průvodci jsme vyřezali dýni a přidali ji k děsivému chodníku. Večer byl zakončen ohňostrojem o desáté.

Legendární MARIO!!!

Maskovaná Marina jako Gothic panenka.

Strašáci a jiné dekorace.

Strašidelný chodník. 

Vyřezat dýni není žádná sranda. 

Večer jsem šla pracovat do baru, který samozřejmě nesměl být bez halloweenských ozdob. Ten večer byl se svými 150 dolary na dýžkách snad nejúspěšnější ze všech večerů co jsem kdy v baru pracovala! Převlek pirátky zřejmě stál za to :P.

Vrcholem týdne byl samotný pondělní Halloween. Narozdíl od Díkůvzdání není státním svátkem a tak děti jdou normálně do školy. Odpoledne se začnou sbírat a až do soumraku putují ve čtvrtích od domu k domu, ode dveří ke dveřím a za zvolání trick or treat fasují dobroty všeho druhu. 

HP a Červená karkulka.

Strašidlááá.

Kondomoidní strašidlááá.

Trick or treat I.

Někdy je cesta ke sladké odměně dlouhá aneb trick or treat II a ještě stokrát..

Večerní ulice jsou plné dětí.

Něčí dům holt vypadá jako hounted house no.

Já jsem byla překřtěna na studentku 10stupně, což je asi 14 let, ale nikdo neměl námitky a tak jsem s dětma fasovala taky. :)

PS: následující týden mi bylo konstantně špatně. 

Thanksgiving

Většinu času v Cranbrooku mi zabírá škola. Abych byla schopna se o ní vyjádřit objektivněji, nechám si článek na později. Tu trochu volna co mám vyplňuji spánkem :P a pravidelným přísunem sociálních událostí. V tom vidím velký rozdíl oproti nám. Zatímco my v Evropě prožíváme v podstatě jen Vánoce, Severní Amerika si dává co měsíc jednu událost a jak je tady zvykem - ve velkém. Slavící řada začíná hned na podzim Thanksgiving day v říjnu, následuje Halloween na přelomu října a listopadu, Rememberance Day v listopadu, Vánoce a Nový rok v prosinci a nakonec Valentýn v únoru. A proč ze všeho neudělat jednu velkou párty. Možná protože to pomáhá přežít tuhou zimu.

První z řady velkých svátků je tedy Thanksgiving day nebo jednoduše Thanksgiving. Po našem Díkůvzdání. Pro celou Severní Ameriku znamená symbolicky jedno: vzdání díků za končící sklizňovou sezónu. První, kdo kdy díkůvzdání slavil byli poutníci: Pilgrim fathers na východních březích v roce 1610, kdy děkovali Bohu za bezpečnou cestu do Nového světa.

The first Thanksgiving at Plymouth. 

Hostina trvala 3 dny a poskytla tolik jídla, že uspokojila 53 poutníků a 90 Native obyvatel. Díkuvzdání se od té doby změnilo, co však zůstává stejné jsou podávaná jídla a to krocan, nádivka, štouchané brambory s omáčkou, sladké brambory, brusinková šťáva, kukuřice a případná podzimní zelenina jako tykve. Dýně hrají prim i v dezertu - dýňovém koláči. Všechny tyto pokrmy jsou původní kontinentu Amerika, odkud byly později dovezeny do Evropy. Krocan nahradil tradiční anglickou husu a brambory, kukuřice a rajčata se staly nedílnou součástí evropského jídelníčku.

Datum kanadského Díkuvzdání se nicméně výrazně liší od amerického. Připadá na druhé pondělí v řijnu, oproti čtvrtému čtvrtku v listopadu v USA. V USA je Díkuvzdání rovno Vánocům, tedy je přímo pompézní. Kanadské díkůvzdání je takové "mírnější", spíše rodinně laděné, i když i rodinné setkání severoamerické rodiny může průměrnému Evropanovi způsobit šok.

Přípravy začínají zdobením všeho na oranžovo, červeno a hnědo, instalací dýní do každého koutu a přípravou krocaní večeře. Protože slavení připadá na pondělí, jsou instituce zavřené a svátky prakticky probíhají už přes víkend. Mnoho lidí migruje za rodinou.

Naše Díkůvzdání jsme slavili opět u syna Toma a jeho ženy Mirandy. Dekorace a jídlo bylo naprosto nepřekonatelné.

Po úvodní socializaci jsme se dostali k samotné večeři.

https://picasaweb.google.com/106777392075167188731/ThanksgivingHappyTurkeyDay

Večer pak probíhal v duchu vytrávením zápasu v ragby ženy proti mužům a ženy pochopitelně vyhrály. 

Na závěr uvedu trochu receptů na krocaní pokrm, protože ten mě bude provázet ještě mnoha příležitostmi při pobytu tady.

Turkey (Krocan)

Krocana umyjeme a zkontrolujeme uvnitř...bývá často vyplněn mrazící směsí. Pořádně ho vymyjeme, shora zlehka posolíme a opepříme, podlijeme a dáme péct na 5 hodin. Když se začínají nohy oddělovat od těla, je hotový. Ze šťávy oddělené při pečení připravíme omáčku (gravy). Šťávu přivedeme na plotně k varu a přidáme mouku, sůl, pepř a vodu. Mícháme až zhoustne.

Mashed and sweet potatoes (Šťouchané brambory a sladké brambory)

Šťouchané brambory připravíme klasicky, uvařené nebo upečené v troubě rozšťoucháme s trochou másla a cibulky. Sladké brambory proděravíme, upečeme v troubě, rozpůlíme na půl a lžící vybereme obsah. Narozdíl od normálních brambor slupku nezpracováváme, není dobrá. Protože jsou sladké brambory jemnější, není třeba dodávat nic jiného než javorový sirup dle potřeby. Hotové jsou naoranžovělé a mají konzitenci pasty.

Stuffing/Dressing (Nádivka)

2 hrníčky krájené cibule a celeru (zeleného a dlouhého) osmažíme do zhnědnutí na másle. Vhodíme do velké mísy a přidáme 3 hrníčky chlebových drobků (nakrájený toustový chleba nebo krutony), rozbijeme jedno čerstvé vejce, přidáme půl hrníčku rozehřátého másla, jednu čajovou lžičku soli, osminu čajové lžičky papriky, půl až jednu lžičku koření na drůbež (poutry seasoning). Vše smícháme dohromady a promačkáme.

K pokrmu servírujeme sezóní zeleninu, zavřenou zeleninu jako okurky nebo pickles, čestbě ohřáté houstičky a brusinky ve formě omáčky, džemu nebo sulcu. 

Homestay family

Má v pořadí již druhá hostitelská rodina je poněkud rozsáhlejší než ta první. Její hlavou jsou Chris(tene) a Steve White. O věku se nemluví. Mají pět dětí a to pět synů. Všichni jsou již ženatí a čtyři z nich mají dvě a více dětí. Aby toho nebylo málo, tak mají více či méně co rok dva mezinárodní studenty, prý protože je to baví. Chris pracuje jako sestřička v domě pro staré a Steve je řidič autobusu, takže mě vozí po městě. Má host sestra se jmenuje Marina, je z Japonska a když dorazila, neuměla ani slovo anglicky.

Protože jsem historický první a pravděpodobně poslední ne-asiat (předchozí ne-asiat byl ze Saud a byl vyexpedován z důvodů své drogové závislosti), jsem předmětem velkého zkoumání a očekávání. Taky jsem teprve druhá/třetí dívka v domácnosti, protože všechni předchozí homestay byli chlapci. To je dobrá výchozí pozice, protože mantinely kulturních a genderových odlišností jsou nastaveny velmi široce a vklidu se do nich vejdu. Nejím rukama, nemlaskám s neskrám když jím... Jediné pohoršení jsem vzbudila když jsem vyjídala lžičku marmeládou a tu olízlou lžičku zanořila zpět do sklenice, ze které jí všichni ostatní...to se tady nesmí, protože člověk rozšiřuje svoje viry, a to je nepřípustné.  Já jsem tradičně fascinována jejich vnímáním "malých" a "velkých" věcí jako domy a auta. Opět se tu pere obden. Asi zase ty viry....

Dále domácnost čítá dva psy.: Tonka a Button - on a ona. Tonka je velkej a tlustej, ale protože je taky starej, má na to právo. Je to boss a nenechá chudák Button ani pořádně nažrat. Button je z útulku a tak je trochu plachá. Oba jsou to ale herci, takže když jim odjedou páníčci, tak upadají do depresí, a potom se s nima naoko nebaví. Jsou rozežraní a na gauči mají své vyhrazené místečko, kde sledují televizi, a to i když nikdo není doma, protože na energii a recyklaci se tu nehraje. 

Před domem máme malou terásku, kam rodiče chodí kouřit a v létě se tam ještě dalo učit. Za domem je minizahrada,nebo spíše miniplocha, protože je tam jen jeden strom a občas se tam vyskytnou srnky. 

Dům je veliký (podle mě), ale rodiče žijí jen v obýváku, ložnici a kuchyni. Já mám pokoj v horním patře (ano!!!) a Marina ve sklepě. Vedle jejího pokoje je ale playing area s televizí a regály filmů.

Naše ulice - dům vpravo vzadu je náš. 

Chris v kuchyňi. 

Obývák,

Playing area. 

Můj pokoj, 

Kemping

Hned první víkend po mém příjezdu nás vzali na kemping, protože se schylovalo k posledními teplému víkendu. Jeli jsme do hor k blízkému jezeru pod vrcholem Mt. Fishermen.

Na návštěvu přijela rodina nejstaršího syna Toma. Protože každá rodina v Cranbrooku vlastní RV kemping vůz, bylo u jezera docela plno. Toma velmi baví rýpat do lidí a protože Marina moc nereagovala, tak jsem to schytala já. Takže jsem z Ruska. A mám ráda vodka wodka, ale jsem překřtěna na Whitová. :P

Hned v pátek odpoledne jsme rozbili tábořiště, přebrodili ledové jezero a večer začla pravá kanadká tábornická zábava, což znamená žrádlo. A zase žrádlo. První večer jsme měli na ohni udělané hotdogy (fakt že jo), další den k obědu hamburgery (vopravdu) a snídaně sestávaly z "lumberjack menu" - slanina, vajíčka, toasty. Vrcholem pak byly mashmallow opékané nad ohněm: mezi dvěma plátky sušenky. Takovej marshmallow hamburger. To se mi bohužel nepodařilo vyfotit a navíc mi to hrozně nechutnalo, ale jim jo,

V čase mezi jídly jsme hráli hry (aby se neřeklo, že jenom žerem). Extra oblíbené jsou tady deskové hry na všechny způsoby, nejlépe strategické nebo dobývací. Mým favoritem je pak BOP IT, což je vysoce komplikované plastikové udělátko, které řve buď bop it, pull it, twist it, shout it, tedy jestli musíte stisknout tlačítko, táhnout kličku, otočit kličku nebo zařvat. Jinak jsme pařili karty, pili, a dokonce tancovali nějakej tradiční kanadskej dvojtaneček. 



Bop it.

Poslední částí výletu se stalo malování na kameny, obstarané mladší a ženskou částí rodiny. Já jsem nevěděla, co moc kreslit, tak jsem pomalovala šišku. 



  

V neděli odpoledne jsme se odebrali domů a moje léto tak bylo oficiálně u konce. 

Cranbrook

Na úvod bych trochu popsala mojí novou destinaci. Malebné městečko Cranbrook leží uprostřed Skalistých hor (neplést s Cranbrookem v anglickém Kentu). Někdo by řekl tak trochu in the middle of nowhere. Není to daleko od pravdy, protože horské štíty kolem města sice v létě poskytují výborný outdoor potenciál, ale v zimě ztěžují cestování do okolí.

Povšimněte si městečka Spokane, kde jsem byla a odsuď jsem musela zbytečně až do Vancouveru...rodina tam například jezdí každý měsíc jen tak na výlet, ale Američani jim taky dělají problémy. 

Město má samotné má asi kolem 20 000 obyvatel, s přilehlými městečky k 24 tisícům. Je hlavním městem provincie známé jako East Kootenay. Trocha fotek:

Výhled na Rockies.

Downtown Strip - hnusný,  hodně aut a občas smrad z nedaleké papírny. Spíše oblast pro projíždějící, motely a občerstovací řetězce.

Downtown strip se táhne středem města asi jako D1čka Staromákem a produkuje stejný smrad a hluk, takže tam chodím jen pokud musím, což naštěstí nemusím skoro vůbec. Tam to působí jako americké motel městečko, protože je plné motelových ubytoven a stravovacích řetězců jako Denny's.

Jedna z nejstarších částí města (kromě Fort Stell, viz budoucí článek).

Věž. S hodinama. Hlubší smysl prozatím nenalezen.

Downtown.

"Historičtější" část města je už příjemná a ještě příjemnější je fakt, že se nachází asi 10 minut chůze od mého domu, takže konečně žiju někde na normálním místě a ne na periferii. Kromě kamenné brány a jakési vztyčené věže tu lze najít všechno, co člověk potřebuje k sociálnímu kontaktu - takže pobočky všech bank (hezky vedle sebe), pošta, operátoři, státní úřady, úřad práce a řadu menších obchůdků, restaurací a barů v podstatě na jedné ulici. Taktéž Safeway, obchodní dům s jídlem a oblečením. O dvě ulice dále jsem našla svého rovnátkáře. Je tu spusta malinkatých kostelíčků s jmény neznámých církví.

Z centra také vyjíždějí autobusy. Ano, mají autobusy a to hned 4 linky, a jsou na to velmi pyšní. Linka číslo 5 je pak express do školy, který jezdí jenom ve školním období, tedy od září do půli dubna. Express proto, že zastávky jsou po padesáti metrech, a člověk musí stisknout tlačítko, aby mu řidič zastavil. Nejspíš proto, že autobusy využívají hlavně starší a postižení. A zahraniční studenti, kteří mají jízdné zahrnuté ve školném. Jedna zastávka autobusu je kousek od domu, a do školy to trvá asi 3 minuty. Vedle školy je les, za školou hory a před ní golfové hřiště. Mezi domovem a školou stojí nemocnice. Tři minuty ode mě se nachází multifunkční sportovní hala s hokejovou arénou a bazénem.

Zbytek města sestává z obytných budov, klasicky bílo-šedo dřevěných. Ty dražší u golfového hřiště jsou i barevné. Auta jsou ještě větší (vyšší než já) a ještě častější. RV - kempingový přívěs stojí u každého druhého domu, takže v létě kempaři kempují a v zimě lyžaři lyžují.

Ulice: 2nd and 18th Ave S.

Typická "architekrura" a zahradní mazlíčci.

Čeho jsem si ale na první pohled všimla byla koncentrace postižených lidí, což mě docela vyděsilo, jakože kde to proboha zase jsem, ale vysvětlení tkví v tom, že v Cranbrooku je mnoho center pro postižené, seniory a zneužívané ženy. Ostatní lidé jsou nadmíru pohodoví. Je to ten druh města, kdy řidiči autobusů hlásí dalsí stanici stylem ouky douky, guys, there is gonna be the downtown pretty soon a přes cestu vám přebíhají srny.

Na cestě do školy, normálka. 

Více fotek jsem nějak nebyla schopná pořídit když bylo ještě hezky barevno, a teď už je sníh, takže si musíme počkat do jara. K hlubším popiskům městské nátury se nejdříve prožiju a popíšu později. Zatím se mi tady hodně líbí.