pátek 13. července 2012

Alaska Highway

Když opadly rušné dny zlaté horečky, důlní činnost i Yukon čekal útlum. Po 40 let zůstala oblast o samotě. Po drsném probuzení, které nastalo po útoku na Pearl Harbour, přinutil strach z japonské aljašské invaze na kontinent prezidenta Franklina D. Roosevelta zahájit stavbu silnice z Dawson Creeku v Britské Kolumbii do Fairbanksu na Aljašce. Jde o společný projekt USA a Kanady.”
(National Geographic, Velký průvodce Kanada)



Den 5.
Z Grande Cache do Grande Prairie se cesta nijak výrazně nemění. Grande Prairie je oblastní centrum a lidově řečeno – je hnusný. Čím výše položená rovnoběžka, tím horší města. Začínám se děsit Anchorage. Jakoby krása přírody musela být kompenzována nelibostí lidských sídlišť. Aspoň jsme si ale mohli nakoupit nový plynový vařič, jelikož ten starý z garage salu vypověděl službu. V místní knihovně taktéž nalézáme internet. Další a nejvýznamější zastávkou dnešního dne je Dawson Creek. Na městě samotném asi není nic zajímavého, kromě poněkud zneklidňujícího faktu tří liquer storů v jednom bloku a skutečnosti, že tady začíná nultá míle Alaska Highway. Tedy začínala. Kdysi dávno totiž byla nabořena autem a tak jí museli přesunout :).


Večer je opět světlo a na dálnici nikdo nejezdí, když po asi 150 kilometrech narážíme na našeho prvního stopaře. Dá nám trochu práci shrabat všechno oblečení ze zadních sedaček (aneb čím víc místa máš, tím víc bordelaříš), ale Simon je po třech hodinách stání rád za cokoliv. Jelikož jede až do Whitehorse a sám nabízí přispět na benzín, bude naše Montana na další tři dny čítat tři cestující.



Večer nás tentokrát obdařil nejen extra porcí svitu, ale i mlhy na cestě a v okolních lesích a zapadajícím slunci. V deset večer jsme se nicméně poprvé rozhodli ušetřit za kemp a přespat na odpočívadle u dálnice. Kromě mračna komárů vedle nás kempovali Američani (na stanu měli zapíchnutou americkou vlaječku) na tříkolkách, kteří sem vyšlapali za 3 týdny. Respekt.


Den 6.
Stavíme se ve Fort Nelson Visitors Centru a muzeu pokračujíc směrem do Watson Lake. Neděje se nic zajímavého kromě toho, že je vedro. Cesta vede Stone Mountain National Park a Mucho Lake Provincial Park, které jsou jen zlomkem toho, co Northern Rockies nabízí. Na silnicích potkáváme zvířátka :). Výše po cestě se nachází Liard River Hot Springs, kde se lze smočit v horkých pramenech, od 8 do 10 PM zadarmo.

Den 7.

Watson Lake je branou do Yukonu. Yukon má přibližně 30 000 obyvatel. 24 tisíc žije ve Whitehorse na severu, 1500 v Dawson City, něco ve Watson Lake a zbytek jsou vesnice v řádu stovek či desítek obyvatel. Dá se tedy říci, že návštěvou ve Watson Lake jsme navštívili takové yukonské Brno :) Ve Visitors centru nás vybavili tunou materiálů všeho druhu a hlavně nám nabídli yukonský pas, což je modrá knížka se zajímavými místy v Yukonu, kam držitel sbírá razítka za navštívené destinace, načež na konci sezony může vyhrát unce yukonského zlata.

Hned prvním místem je visitors centrum, obklopené Sign Post Forest, což je les značek, státních poznávacích. Tuto tradici začal jakýsi stavitel, kterému se stýskalo po domově. Od té doby sem cestující neustále přinášejí novější a novější značky a při posledním sčítání se jich napočítalo 70 tisíc. Našli jsme i pár českých.



Trochu jsme poobědvali a počkali na promítání v Northern Lights Centru přes ulici. Show za 8 dolarů ukazovala jednak historii vesmírných letů a v druhé části se věnovala Aurore Borealis, tedy polární záři. Při cestě z Watson Lake jsme se stavěli ve staré letištní budově u jezera a výkladem o kanadské pomoci Rusku ve druhé světové válce. Pak už jsme jen jeli směrem na Teslin, malou vesničku mezi Watson Lake a Whitehorse, abychom se ubytovali v provinčním parku u cesty.

Den 8.
Ráno jsme vstali brzo abychom stihli dvě atrakce ve městě: Heritage Museum a Johnston Museum. Na území Yukonu se nachází 13 původních kmenů a všechny mají svá teritoria. Proto se v každé vesnici při vjezdu nacházel jednak značka Welcome, ale i značka v jazyku daného kmene/národa. Vesměs všechny kmeny mají také zřízené centrum, které slouží jako místo pro kulturní akce a sociální život a obsahují expozice o historii daného etnika. Teslin jemístem kmene Tlingit, jehož nejslavnějším členem byl George Johnston, kterému je věnováno druhé muzeum ve městě. Čím byl George slavný? Pořídil si auto :). Ale ne tak ledajaké, ale první ve vesnici, ve které nebyla ani cesta. George jí tak vlastnoručně vysekal. Dnes je zakomponována do Aljašské dálnice.


Dorazili jsme do Whitehorse, hlavního správního centra Yukonu. Klasicky jako první navštívíme Visitors centre a tam narážím na inzerát od švédského cestovatele, který chce podniknout okruh Aljaškou. Nefunguje telefon, Rogers prostě síť v Yukonu neposkytuje. Tak musíme sehnat mezinárodní telefonní kartu a telefon, aby nám na uvedeném čísle řekli, že Emma (takže je to ona) je na kajaku a vrátí se v pátek ráno. Jelikož jsme už týden na cestě, tak nám nevadí dva dny na jednom místě a jěště k tomu v pěkném kempu, který jsme našli (RV Pioneer). Ve Whitehorse se toho navíc dá dělat spousta. Jen atrakcí z yukonského pasu je tu deset. Navíc Simon s sebou přines nějaký vir, a já mu pomalu začínám podléhat. Ještě v půl jedné v noci je světlo jako v podvečer.

Další den nemáme naspěch a tak zůstáváme přes hodinu v Yukonském muzeu i u lodi S.S. Klondike. Jsme unavení a tak jdeme zase kempit do kempu.


Den 10.

V pátek ráno se odbavujeme z kempu a voláme na číslo, jestli Emma dorazila. Že prý v pět. Kdyby nebylo konstantní světlo, tak bychom byli nuceni odjet, ale že bylo, tak jsme klidně počkali. U dálnice měli výkladové centrum o dávné Beringii, kontinentu, který při dobách ledových vyvstal ze dna moří, jak vody zamrzaly. Taky jsme si vyzkoušeli vrhače oštěpů.

Emma se nakonec objevila po sedmé. V situaci, kdy jsme neměli mobil ani nic jiného byl trochu risk tvrdit, že budeme v knihovně, a pozná nás protože jsem dívka v červených kalhotech, ale nic jiného nám nezbylo. Knihovnu mezitím zavřeli, a tak jsme trvdli na parkovišti před ní. Tak za hodinu se objevila dívka evidentně hledající a co by člověk nečekal, přitáhla s sebou dva Čechy :D. Když nás hledala, náhodou na ně narazila, že prý jestli jsou ti Češi, a oni, že ano, ale asi ne ti správní, a připojili se k ní, aby viděli ty Čechy. Haluz. Kluci se chystali splavit řeku z Whitehorse do Dawson City.



Bohužel naše trasy s Emmou se lišily tak, že by se daly zkombinovat, ale jí se nabídlo více lidí, a nichž někteří jí seděli do plánu více. Dohodli jsme se ale, ž bychom se mohli sejít v Denali, rozloučili se s Čechy i Emmou a jejími přáteli a jeli vstříc poslední zastávce na Yukonu: Dawson City. Simon se rozhodl, že nás neopustí a pojede s námi až tam.

Den 11.



Dawson City je ikona. Ikona zlaté hořečky proběhlé na přelomu minulého století. Dawson si svoji slávu zažil právě tehdy, a to když jeho obyvatelstvo čítalo kolem 30 000 lidí. Nutno však říct, že většina z toho “bydlela” ve stanech. Město třikrát shořelo a zase se vybudovalo, pokud lze za vybudování označit hliněné cesty (které jsou tam dodnes, chodník v Dawsonu prostě nenajdete). To proto, že v Dawsonu je teplota většinu roku pod bodem mrazu, a zbytek roku bývá vše rozbahněné. Dawson tedy není místo, kde srdce plesá a taky hned po objevení zlata na Aljašce se stanová populace sbalila a odešla, město se scvrklo na pár set lidí. Dnešních obyvatel je zhruba 1800.

Přesto do Dawsonu jezdí vcelku dost lidí, ač není přímo na Alaska Highway, nýbrž na Klondike Highway. Jelikož jsem byla nemocná a pršelo, tak jsem si jen postavili stan, aby jsme ho po dvou hodinách přestavili a spali v autě, protože stan plaval na 10 číslech vody.

Den 12.

Zrána vyjíždíme z kempu Bonanza Creek na obhlídku národní památky Dredge N. 4, což je mašina na těžbu zlata. U ní si lze vyzkoušet rýžování, tedy metodu, která byla nejrozšířenější. Hned potom následuje Jack London Muzeum. Jack London je pravděpodobně nejslavnějším obyvatelem Dawsonu a i když v něm strávil pouze rok (ve 21 letech) a skoro nic si nevyrýžoval, pobyt zde jej inspiroval k jeho nejslavnějším knihám a bohatým se stal po jejich vydání po návratu do rodné Kalifornie.

Tento den byl prvním červencem, neboli Canada Day. Město to naštěstí nijak neprožívalo, a tak jsme vklidu odjeli na dálnici Top of the World, která nás zavedla až k americké hranici.