Kulinářská potěšení

Stravování je v Kanadě obrovským odvětvím. Centra měst nejsou pomalu nic jiného než restaurace a podniky a neuvěřitelné množství hostitelských rodin mých spolužáků pracuje v oboru pohostinství. Ostatně, já taky. A protože jídlo formuje kulturu zcela zásadně a o zemích dost vypovídá, rozhodla jsem se mu věnovat jednu kapitolku.

Kanadská kuchyně je velmi pestrá. Vzhledem ke koloniální minulosti a současnému masivnímu přistěhovalectví lze těžko označit nějaké jídlo za národní či tradiční. Já jsem za ně mylně pokládala palačinky s javorovým sirupem, ale ty jsou tady asi tak časté, jako čaj o páté v Anglii. Dochází k míchání stravovacích návyků velkého množství kultur, a proto je v obchodech k dostání všechno. Někdy ani nevím, jak se ten který výhonek jmenuje a k čemu ho vůbec přiřadit. I při tak obrovském výběru je vše kvalitní a čerstvé, menší obchůdky a zelinářství nabízejí nepřeberné množství produktů až do večerních hodin.

Tradiční kanadské produkty všude a za pakatel.

Asijské vlivy

Na ulici se nejčastěji objevuje asijská kuchyně: od japonského sushi, přes korejskou barvitost až k čínským nudlím. Sushi jsem měla doma jednou a nijak mě neuchvátilo, ale musím říct, že tady jsem se na něj naučila a dopřávám si ho pravidelně. Výběr je obrovký a sushi nemusí být vůbec spojené s rybinou, smradem a exotickými mořskými potvorami - v nabídce najdete sushi teriyaki (něco jako kuře v KFC), plněné okurkou, mangem, avokádem, tuňákem, lososem, jablky, golden sushi (sypané smaženými bramborami)... Navíc cena 4 dolary za 8 špalíčků je více než přátelská. Moje host sestřičky ze sushi nejvíc milují tu suchou zelenou řasu a žvýkají jí samotnou, místo sušenek. Že prej je to yummi yummi :).

Sushi teriyaki

O korejské kuchyni bych také ráda něco napsala, kdybych se jí nebála :). Obrázky jejich jídel jsou asi tak barevné, jako korejský karnevalový průvod a to mě trochu děsí. Stejnětak moje spolužáky Švýcary a tak jsem zatím žádné reference neposbírala. Polévka miso mě moc neuchvátila, ač je to vitaminová bomba, naopak čínské palačinky jsou úžasný vynález.

Fastfood versus Evropa

Oproštěno od asijských vlivů, zůstává nám kombinace anglické (brambory a smažení), francouzské (saláty, nikoli však sýry), italské (těstoviny, pizza) a americké kuchyně, což je ostatně kombinace předešlých + fastfood... Tomu musím, i kdybych nechtěla, věnovat speciální prostor.

Stejně jako v elektronice spolu pomyslně svádí boj Jabko vs. Ostružina, ve fastfoodu je to McDonnalds, Quiznos, Subway a Starbucks vůči kanadským hráčům A&W, Blenz coffee a Tim Hortons. Někteří rezidenti prý bojkotují americké značky a jsou živi jen na těch kanadských, nicméně při politice franchíz a matoucímu faktu, že ředitel Qiuznos se jmenuje McDonnald aby se v tom prase vyznalo. 

Příjemné překvapení je kanadská ujetost na smoothie, shaky a kafíčka všech druhů. Každé ráno, dopoledne, odpoledne či večer jste tak lákáni na svůj hrnek něčeho lahodného a voňavého a málokdo odolá. Domácí mají dokonce plastový hrneček, do kterého si to občas nechají nalít cestou na Skytrain. Ke kafíčku se nabízí nějaký ten muffin nebo cupcake:   narozdíl od muffinu jsou menší, sladší a nahoře mají frosting, tedy ledovou polevu v rozličných barvách. Místo chleba a baget nabízí bagely na slano i na sladko, sandwiche ze sliced  bread a wrapy nebo tortilly. 

Dalším typickým severoamerickým počinem je brunch - hybrid breakfastu a lunche, pro mě jako spáče jeden z nejlepších vynálezů tohoto století. Variace jsou různé, ústřední surovinou určitě zůstávají opečené brambory, vejce do ztracena nebo jako volská oka, slanina či šunka, salát a pečivo.

Mac&Cheese, tedy Macaroni and Cheese. Jednoduché, nenáročné a nezdravé jídlo: těstoviny zalijeme bešamelem, přidáme co je libo a zasypeme čímsi křupavým, co nejsem schopna přeložit do češtiny, nazvěme to třeba křupinky. Nakonec sýr a zapečeme. Je to velmi hutné, jinými slovy se toho často přežerete. Ze zdejší pizzy by se Ital asi zasebevraždil, ale stále je to lepší, než ta americká. Těsto je cca centimetr tlusté a nadýchané, na povrchu hlavně s tomatovou omáčkou. Velmi úsporné, ale občas najdeme i nějakou zeleninu, narozdíl od USA. Na ulici jsou stánky s teplými psy a kebaby na všechny způsoby. Masová paleta čítá hamburgery, steaky, beef dip (opečené maso marinované v jakémsi sosu servírované mezi bagetou), sliders (skoro to samé), chicken tenders a křídla všech příchutí.

Kanadské speciality

I přes tuto komplikovanost, pokud bych musela vybrat nějaká tradiční jídla, budou to tato:  Poutine, Quiché, Potato Wedges, Chicken Pot Pie.

Poutine má kořeny ve francouzské kuchyni, pečené brambory (ve fastfoodu nahrazeny hranolky) jsou přelité gravy (jsem pořád přesně nepochopila, co to je, asi něco jako naše UHO) a doplněné kousky hrudkovatého sýra (curds), vše zapečené v troubě. PS: chutná to lépe, než to vypadá :).  

 

 

Chicken Pot Pie je slaný koláček s kuřetem a zeleninou vevnitř. Těsto je křehké a vnitřek vláčný. Servíruje se opět s gravy. 

Potato wedges jsou předvařené, poté dozlatova opečené plátky brambor zalité javorovým sirupem a ranch dressingem. Dresingů a všelijakých omáček je tu samozřejmě nevídáno, neb je tu silná barbeque tradice. 

Posledním evropsky znějícím jídlem je Quiché (kýš), původem francouská těstovitá vychytávka se špenátem, lososem a čím je libo. Ač na pohled vypadá podobně jako Chicken Pot Pie, jeho konzistence je lehčí, jemnější a nelze je tedy zaměňovat. 

Dobrou chuť!

Módní peklo?

Počasí se nám umoudřilo a tak tedy konečně zažívám ONEN plakátový Vancouver. Ze školy mi už solidně hrabe, ale než se učit participle clauses to si radši zaprokrastinuji :) článkem. Původním záměrem bylo doprovodit jej vlastnimi fotkami, ale během realizace mi přišlo poněkud nepatřičné až hrubé fotit lidi na ulici, nehledě na kvalitu fotek, a proto pro ilustraci přidávám jen obrázky od pana Gůgla.

Nemůžeme se s Lukášem rozhodnout, jestli se zdejší lidé oblékají lépe nebo hůře než doma. Já sama taky nevím. Asi záleží, kde se pohybujete: v kancelářských společenstvích vládne celosvětová globální móda H&M a hitem léta jsou proto uplé legíny, volnější top a nejvolnější zavazovací svetřík ve vyblité barvě. Při hledání obrázku jsem našla FB skupinu leggins and T-shirt is NOT an outfit takže 250 jejich členů by se tady asi zbláznilo. Legíny jednoznačně válcují i džíny.

 






Dalším častým - více leisure oufitem jsou džínové kraťásky, volné triko a žabky. Specialitou, která se v Česku sice snažila prorazit, ale neprorazila, jsou holínky. Army, růžové, elegantní černé, i ty chlupaté. Gladiátorky a konversky jsou všudypřítomné. Tenisky na běh jsou nošeny nejenom na běh. Naprosto normální jsou tady ale také tepláky, vytahané mikiny a ošuntělé křusky. Já jsem jedině spokojena, protože si ve svých starých hadrech určených výhradně k donošení a vyhození nepřipadám tak blbě, jako bych si připadala doma, respektive, doma bych asi v tom co nosím tady nevyšla jinam než do lesa nebo na  stavbu. Inu, dělám Česku ostudu...i když, stejně mě tipují na Rusku nebo Ukrajinku, takže dělám ostudu Rusku a Ukrajině. Co ale vážně, ale vážně nepobírám je kombinace sportovních věcí a Luis Vuitton kabelky. (!!!) Sukně se tu nosí výrazně kratší a jsou v oblibě (nebo opět v módě), slečny si to ale díky postavám mohou dovolit (vzhledem ke zdejší stravě a osvětě na ulici nenajdete neštíhlého člověka, většina jich je naopak přímo hubená, tlustý člověk je obvykle turista z USA).

Poslední typickou módní ikonou Vancouveru jsou variace na harajuku girls - ovšem méně gothic, více sexu. Délka sukně ještě zkracuje a to maximálně po ohyb hýždí. Podpatky na platformách, na kterých ze 70% neumí chodit jsou příčinou zcela nového, charakteristického druhu chůze. Tyto slečny se pohybují výhradně v okolí kapitálově nejfrekventovanější ulice Granville a to v doprovodu pobobně oděných společnic (směrem tam) a v doprovodu chlapců s nagelovanými vlasy v pozdějších nočních hodinách (směrem ven). Rytmus by jistě zanotoval cosi o zlatokopkách a Pink o stupid girl.

Brýle jsou obří a barevné nebo alá J.Lo. Asiati mají často podobné těm, co se u nás nosily za komunismu a nikdo je nechtěl. Prý je to zase v módě. Typickým ženským účesem je drdol, ležérně převázaný gumičkou, dost často vyčesaný až úplně na temeno hlavy.  Melír tady není v takové oblibě jako u nás, nejčastější barvou vlasů jsou odstíny hnědé (asiatky si vlasy často zesvětlují z kaštanové na světle hnědou) nebo si ženy nebarví vlasy vůbec. Ostatně make-up se také moc nepoužívá (nebo velmi decentní). O to víc pak do očí bijí ojedinělé slečny, které se namalovaly snad za celou čtvrť :). Všichni mají krásné rovné zuby - protože to je standard a zubař je drahý, vyplatí se tedy do zubů investovat preventivně. 

 

To sum up, ač zdejší odívání podléhá stejným trendům jako kdekoli jinde, tolerance v jejich nedodržování je mnohem větší. Jisté vrtsvy outfitu přikládají pozornost, většina jej ale moc neřeší. Někdo by to označil za přirozenost, někdo by tomu říkal zewlismus. Tak si vyberte.

Angličtina s příchutí saponátu

LSC je prý nejstarší školní institucí věnující se výuce jazyka ve Vancouveru. Sídlí ve starší budově v centru města asi třičtvrtě hodiny cesty od mého domova. Fakt, že škola je placená, nezaručuje žádný extra přístup. Politika příchodů a absencí je velmi striktní, takže si všechno musím odsedět jako za časů gymplu. Třídu sdílím s dalšími 12ti lidmi, přičemž 12 jich je ze Švýcarska (6 finančníků a 6 učitelek :). Lektorku máme vlastní a na celý kurz, takže jsme na rozdíl od zbytku modulů spíše rodinou než skupinou nezávislých lidí.  Všeobecně mě hodiny baví, ač jsou někdy opravdu dlouhé a celková suma 25 hodin týdně je opravdu tak akorát dost na to, abyste při pátečním odpoledni hodili batoh do kouta a nechtěli teoretické použití angličtiny vidět aspoň pár dní. Naštěstí, mám k dispozici velmi sofistikovanou metodu, jak nechat hlavě odpočinout a trochu si vymýt mozek - práci. Myslím tu opravdovou, nefalšovanou a rukama :).

Po deseti dnech v městě na pobřeží Pacifiku se nachýlil čas k opravdovému hledání práce. První dny byly ve znamení zařizování, jet lagu a úporného kašle, kterého se ne a ne zbavit. Když jsem věděla, kolik času mi zabere škola, cesta do ní a z ní, jala jsem se prohledávat zdejší pracovní portál craiglist.com. K nalezení je tu všechno od práce po byty. Zcela jednoznačně jsem zabrousila do kolonky Food/Beverage/Hospitality, protože v ničem jiném si ani prázdninovou práci na dva měsíce představit nedokážu. Nabídek dishwasherů a jiných kuchyňských pracovníků bylo dostatek, Lukáš, který už práci intenzivně hledal od začátku, mě ale strašil, že na zaslaná resumé mu ještě nikdo neopověděl. Velmi často se také u popisu práce objevovalo slovo experienced. Rozčilování se nad faktem, že na tu nejjednodušší práci  s nejnižším finančním ohodnocením potřebuje člověk zkušenost, i když se jí naučí během hodiny, nemá smysl. Taky nevím, kde má člověk vzít svou první experience, když není experienced, aby ho do nějaké práce vůbec vzali.

Oběma nakonec přálo štěstí ve stejný den a tak jsme oficiálně zaměstnáni od 8. července. Já jsem v malém kanadském bistru Beaver & Mullet přímo v zátoce English Bay. Mám tedy to štěstí, že veškeré společenské akce se dějí na ulici přede dveřmi a tak občas i něco vidím. Naposledy to byla přehlídka ohňostrojů a Gay Parade (co tam jsem viděla, jsem ještě nikdy nikde neviděla :D).

Největší zážitky mám však z večerních cest domů. Není večera, kdy by ke mně při východu z bistra vítr nezavál vůni trávy. Byla jsem v Amsterodamu, ale kam se hrabe. Connie říká, že je to prý kvalitou zdejší trávy, a Vancouver prý zásobuje většinu severozápadního pobřeží včetně Seattlu. Moje strategie sednu si sama do rohu s knížkou, aby každý viděl, že nemám zájem o nic na zhulence neplatí, protože obden si někdo přisedne a začne mi vyprávět cokoli. Naposledy mi nějaký muž vyjmenovával všechny stanice torontského metra a nakonec mi jako tajemství prozradil, že je superhrdinou. Zdolal totiž osm tisíc plotů a přelstil 2 tisíce policajtů, aby se dostal blíže k ohňostrojům. Ehm :). Náš nejmladší kuchař trpí poruchou pozornosti a hyperaktivitou a po letech strávených na Prozacu a Zoloftu se rozhodl pořídit si kartičku legalního uživatele marihuany, která ho prý zklidňuje. Fakt jí má. A jeho největším snem je založit si vlastní weed restaurant. K Raincouveru a Honkouveru bych směle dodala Weedcouver. True story.

Prvně bylo inzerováno, že moje práce je na 6.5 hodiny týdně, ale po mém žadonění jsem se vyšplhala až na 14 hodin. První týdny mi bohužel nějaké směny rušili, protože nebyl dostatek lidí a tedy talířů pro mě :(. Jednou mě dokonce poslali domů přesně když jsem oblékla zástěru. Nas.... mě dostatečně, abych začala hledat jinou práci, ovšem kolotoč experience požadavků se opakoval a mezitím mě nové vedení podniku seznalo dostatečně potřebnou a zvýšilo mi počet hodin.

Moji primární odpovědností je tedy umývání nádobí. Operuji s vodní tryskou, kterou když namíříte na talíř se zbytky ve špatném úhlu tak se ledová voda smíchá s těmi zbytky a míří přesně do obličeje. Takže jsem se párkrát umyla v hořčicové vodě, tatarkové vodě, vodě barbeque... :) Pak všechno naházím do myčky nádobí a ta už vše dodělá za mě. V mezičase odměřuji strouhaný sýr na přesnou gramáž a naposledy jsem byla povýšena na sekačku salátu a pasírovačku polívky. Dokonce i nakoupit rajčata mě poslali :).

Co se mi nejvíc líbí je, že pracuji v malém podniku, takže na mě nikdo nekřičí wash it!!!. Mám sice základní plat, ale podíl z tips na ruku a jídlo a pití zadarmo. To se hodí. Postupně tak ochutnávám kanadské speciality. V kuchyni celkem 3 kuchaři a já. Máme dobré vztahy (když mě nepošlou domů) ač mě často mají za Victorii. Včera mi bylo řečeno, že kdybych zůstala déle, začli by mě učit správně používat nůž, což je první krok na cestě za nejposlednějším pomocníkem kuchaře s cílovou stanicí kuchař/šéfkuchař. Hahaha, zasmála jsem se a představila jsem se jako kuchaře :D. V pohostinství se prostě začíná od nuly, a i ten největší šéf jednou umýval nádobí. Platí se podle oněch experiences, ne podle kvalifikace, školy nebo něčeho jiného.

Smlouvy neexistují. Je dobrým zvykem do práce chodit i beze smlouvy a ještě lepším zvykem platit svým zaměstnancům i beze smlouvy. Výplata jednou za 14 dní - to je výborná věc, protože si stále pamatujete dny, kdy jste na výplatu vydělávali - a šekem - ten vypadá jako kus papíru vytažený z tiskárny, radši si nepředstavuji, jak by vypadalo zavedení podobných opatření v Česku.

Najít práci ve Vancouveru je ale všeobecně dřina, město je přeplněné lidmi a tak to trvá. Pokud tedy chcete práci a jenom práci, nejezděte do Vancouveru. Jooo, kdybychom to tak věděli dřív... Hory jsou prý jednoznačně lepší, stejně jako prérijní státy jako Alberta a Saskatchewan. Tam totiž nikdo nechce žít a tak se všichni stěhují do příjemnějších oblastí, jako je Vancouver a východ. Ostatně, uvidíme, v horách budu přesně za 2 měsíce.

Jak se (mi) žije...

Než se pustím do víru psaní o mé škole, věnuji pár odstavců mé hostitelské rodině.

Je asijského původu. Connie je z Honkongu, Gilbert je z Bruneje, ale oba se svými rodiči emigrovali do Kanady před více jak 30ti lety a jsou tak reprezentativním vzorkem zdejší společnosti, která je tak trochu celá přistěhovalecká (příspěvek o kolonizaci a přistěhovalecké politice asi taktéž vynechám, ne každý sdílí mé mezinárodněvztažní nadšení, já vím :). Můj první podvědomý šok vždyť jsou to Asiati, nebudou mluvit anglicky byl naprosto lichý, protože oba mluví nádhernou angličtinou, čínsky prý umí pouze pasivně. Oběma je přes 40 let a mají dvě male holčičky – Kate, 6 let a Emily, 2 roky.

Založení rodiny v letech blížících se čtyřicítce je zde zcela normální (stejně jako reklamy na ovulační testy). Je to hlavně z důvodu kariérního růstu a užíváni si života, ne z důvodu finančního, jak by se mohlo zdát, jestliže se za školku platí 1500 dolarů měsíc/dítě (na druhou stranu v Kanadě jsou daně naprosto minimální, například 5%). Mateřská dovolená je (z našeho pohledu pouze) roční a ve Státech dokonce 3 měsíční. Proto jsem zatím všechny ochromila faktem, že u nás je 3 roční, a tudíž přestávám chápat české stěžování si na nedostatečnou podporu mateřství, v tomto směru jsme evidentně světovou velmocí. Emancipace je dovršena, a proto není nic divného, když si část mateřské vybere muž, nebo ji stráví doma celou a žena vydělává. Žena také velmi často nepřebírá manželovo příjmení, a i když tak učiní, pro kanadské úřady zůstává navždy pod svým rodným jménem.

Holčičky jsou boží, stejně jako pes Max a rybičky. Rodiče hodně pracují, a tak se o dům a o děti stará hospodyně Glina z Malajsie. Vancouver se příliš rychle zalidňuje a není dostatek školek pro děti, a tak kanadská vláda zavedla program domácí péče, kdy k vám domů může legálně přijet pracovat chůva. Za dva roky může požádat o občanství a později i pro svou rodinu. O tom, že program je úspěšný svědčí každý podvečer, kdy na schodech před domy čekají chůvy s dětmi na příchod rodičů z práce.

Glina se stará o děti i o dům. Já tedy zažívám dlouho nepoznaný pocit, kdy nemusím nic, co se týče údržby svého žití. Je to až divné, protože je vždy nakoupeno, navařeno, uklizeno i vypráno. Susička má jednu super výhodu - v pátek ráno nechám svoje věci před pračkou a v pátek odpoledne na mě čekají čísté a suché. Přístup k praní je však pro mě fascinující. Mnoho domácností pere všechny svoje věci po každém nošení, protože je prý nehygienické mít na sobě jedno tričko dvakrát. Pračka a susička má taky obvykle samostatnou místnost, v televizi jsem zaslechla názor, že mít pračku a susičku v koupelně je nechutné :). 

Dům je velký ani ne tak rozlohou, jako spíše počtem místností. V horním patře žije celá rodina a dole mám pokoj já,  Glina, pračky :), odkládací místnost a playing area. To je prostor, který je určen primárně pro děti. Ty si sice můžou hrát venku, ale třeba v zimních měsících mají vyhrazenou tuto místnost. Klasikou jsou dětské hračky a LCD TV na pohádky. Všechny domy mají alarm a tak to pořád bzučí a kliká, když otevřete jakékoli okno nebo dvěře a když odcházíte, musíte ho zapnout.

Mým oblíbeným pořadem v televizi je seriál o rekonstrukcích domů a bytů v Kanadě. Takhle jsem poznala, že v podstatě všechny kanadské interiéry vypadají podobně. Starší domy a byty s oddělenou kuchyní se přestavují na open-concept, pro který by lidé vraždili nejenom u nás. Mezi klasické požadavky také patří třeba 3-4 koupelny na dům, protože...proto. Pračky a susičky jsem zmiňovala. Koupelny jsou vždy spojené se záchodem. Sprchový kout není koutem, jako spíše stěnou. Zabírá třeba 3 metrový prostor a je oddělený skleněnou posouvací zástěnou. Co se týče barev, bohužel opět vede černá bílá a šedá a zřídka se někdo pustí do něčeho odvážnějšího.

Na závěr si na rodinu nemůžu stěžovat, jsou na mě velmi milí. Glina výborně vaří a navzdory strachu z fastfoodu k večeři ochutnávám variace všech asijských jídel od kungpao po sushi. Rodiče jsou velmi vzdělaní, stejně jako průměrný Kanaďan. Každý tady ví, kde je Evropa :). Mnoho lidí tam bylo nebo minimálně cestu tam plánuje. Většina jich zná Česko nebo alespoň Českoslovenko. Všichni milují Prahu. Rozdíl vzdělanosti, zájmu o svět a bazální schopnosti bavit se o důležitějších věcech než je příchuť sušenek zcela jednoznačně odlišuje Kanadu od buranských USA a Kanada tak získává velké významné plus. 

Nevím, nakolik je mohu zobecňovat na celou zemi, protože jsem zatím viděla jen Vancouver, ale lidé se (kromě oněch bezdomovců) jeví mnohem pracovitější. Tato schopnost a vědomí odpovědnosti za vlastní finance je v dětech pěstována odmala. Kolem 15tého roku života začíná každý pracovat, byť na nejnižsích postech ve fastfoodech a v prodeji. Práce při studiu na univerzitě je něčím normálním, opět zcela odlišné od české podpory vysokoškoláků od rodičů. Nikdo není zvyklý na nic zadarmo, a ještě jsem neslyšela nikoho stěžovat si. Není proto divu, že jsem párkrát zaslechla názor, že Evropané jsou rozmazlení a líní. :)

Vancity

První dny v Kanadě/Vancouveru ubíhají rychle a zběsile. Časový posun si vybírá svou daň a tak se budím v 5 ráno místního času, více či méně schopna vykonávat základní úkony, které jsou třeba vykonat, dokuď na ně je čas. První na seznamu je SIN - tedy social insurance number. Na místní pobočce sociálního zabezpečení čekáme něco přes hodinu, já, Lukáš a Ondřej z imigračního. Samotné vyřízení je rychlé a jednoduché a úřednící jsou na nás milí. Vlastně všichni jsou milí. Řidiči v autobusech se  usmívají, odpovídají na otázky, lidé při výstupu z autobusu často zakřičí thank you! V restauraci nenajdete člověka, který by se na vás neusmíval, zatímco vás obsluhuje. Je to slušné vychování a něco, co by mělo být základem společnosti nebo je to pouze maska? Je to příjemné či otravné? Upřímné či pokrytecké, správné či nesprávné, vést debatu na toto téma, nikdy tento článek nedopíši. 
 

Na zastávkách nejsou vyvěšeny ani jízdní řády, ani směr jízdy, natož jednotlivé zastávky. Prostě musíte vědět kam se čím dostanete nebo se zeptat. Ostatně, vše je na internetu a internet je všude, stejně jako mobilní zařízení na jeho příjem: IPhone, pro ty co si rádi hrají nebo Blackberry, pro ty co na něm spíše pracují nebo jsou hrdi na svou zemi (Blackberry je kanadská). IPad je taky v kurzu. Klikají a prohlíží tady všichni od dětí až po důchodce. Smartphone je základem přežití a kdo ho nemá, ten se jako my ptá všech a všeho, jak se kam proboha dostane.
 

Bohužel, prší. I tak se rozhodneme jít do města, v tomto pojetí do Downtownu. Samozřejmě nás doma nenapadlo pořídít si mapu a ani jeden nemáme onen kouzelný cosi přístroj a tak prostě jdeme tam, kde jsou budovy nejvyšší (vážně začínám o koupi něčeho smart uvažovat). Shodou okolností jsou to asi ty nejhorší ulice, co jsme si mohli vybrat a míjíme přesně ty ulice, které jsme minout neměli, jak jsme se později dozvěděli. A tak je náš první dojem z Vancouveru nedobrý.
 

Všude jsou bezdomovci. Nicméně ne opravdoví, které k žebrání dohnal hlad, nouze nebo souhra neočekávaných životních okolností, ale ti dobrovolní. Vcelku slušně oblečení lidé, s umytými vlasy a někteří rozhodně nevypadající hladově, se snaží zaujmout kolemjdoucí všemožnými způsoby. Nejčastějši se vyskytující  pomůcka je karton s nápisy hungry and homeless, please help a kelímek s pár drobnými. Najde se ale i pár takových, kteří se za svůj způsob života nestydí, ba dokonce jsou na něj pyšní. Pak nastupuje na řadu karton s nápisem that's the way we live a nějaká ta otřískaná kytara. 
 

Co blok, to nás udeří silný odér cannabis. Část ulice Hastings je dokonce věnována tematickým travnatým kavárnám ve stylu Amsterodam. Všude jsou Číňani. Tedy Asiati. Možná jsou to Japonci. Vlastně nevíme, jen víme, že toto jsme neočekávali. Černoši naopak nikde.
 

O pár bloků dál, v samém centru města vznesu před mapou otázku kde jsme? a neznámý muž vedle mi odpovídá tady jste hezky česky. Inu, to jsme taky neočekávali! Dozvídáme se ty nejpotřebnější informace, třeba, že kredit tady naštěstí ještě existuje. V obchodu operátora Rogers na můj telefon sice koukali jako na prehistorický relikt a prohazovali něco o tom, že je to aspoň barevný, ale kanadskou sim kartu jsem naštěstí obdržela. Onen Čech z města nás také zasvěcuje do krutých pravd města Vancouveru, které na rozdíl od dokonalých slunných fotek mrakodrapů na pozadí Skalistých hor, v průvodci nenajdete. Sám za sebe hovoří fakt, že se mu přezdívá Raincouver (a Honcouver). Movitější populace města dokonce prý často migruje na jih do Kalifornie, třeba na 3 měsíce, aby deštivou sezonu přečkala bez psychické újmy. Toto léta je navíc ke všemu asi nejhorším za 30 let a tak na rozdíl od minulého roku, prší už dva týdny. Prý se to má zlepšit (nezlepšilo). 
 

Šedý déšť koresponduje s šedostí architektury, která mě uvádí do ještě větší deprese. Nuda, nuda a zase nuda.  Celé dny jsem přemýšlela, co mě na těch mrakodrapech tak nesedí, v New Yorku jsem jimi byla nadšená. Pak jsem na to přišla. Je to jejich reliéfnost. Prý je to styl prvních mrakodrapů, které byly inspirovány klasickými vzory a stavebními prvky a tak jsou typické balkonky, členění a různorodost. Vancouver je pouze 125 let starý, jak jsme zjistili hned další týden při oslavách výročí jeho založení, takže netuším proč se inspirovali archaickým stylem. Ať už za tím ležela tradice, ekonomické důvody nebo pohodlí obyvatel, cenou je tak trochu ošuntělý vzhled. Všechny mrakodrapy jsou barevně sjednocené, je libo šedá, hnědá nebo bíla? Na druhou stranu, byty v těchto věžácích označované condos jsou velmi pěkné. A drahé, ostatně jako všechny nemovitosti tady. Prý sem stále nedosáhla  hypoteční krize a příliv přistěhovalců stimuluje trh a poptávku po bydlení. Navíc Vancouver je nejdražším městem Kanady a tak tady cena průměrného domu na předměstí může šplhat až k milionu dolarů. 
 

Nejvyšší budovy jsou koncentrovány ve středu města, které se dá snadno přejít za 30 minut pěšky (někdy mnohem lépe než autobusem, který zastavuje na každé Ave a Street až se vám z toho začně dělat špatně), zatímco okolí je obklopeno tzv. neighbourhoods:  Burnaby, West Vancouver, North Vancouver, Richmond, Surrey. Do všech je cesta delší než 30 minut Skytrainem – nadzemní, automaticky řízené metro, které vám dává dojem, že žijete v budoucnosti. Samotná předměstí ovšem nejsou nic jiného, než naše paneláky naležato. District je klasicky americky rozdělen na Aves, Streets a Drives podle rovných linií. Více jsem do věci nepronikla. Kreativita v názvech také není uchvacující. Já například žiju na Westlawn Drive, ulice pod námi je Southlawn, nad námi Northlawn, vedle je překvapivě Eastlawn a někde je tu i Midlawn.
 

Tento styl spojuje všechny bývalé kolonie Commonwealthu napříč světem. Asi je to dáno podmínkami kolonizace, kdy jako první, nejdostupnější a tudíž nejlevnější surovinou pro stavbu domu bylo dřevo. První osadníci tak prostě porazili strom, udělali z něj příčky a stloukli je do čtverce a tak pokračovali dům za domem. Co jsem však nikde jinde neviděla, ani o tom neslyšela, je koncept basement. To, co je u nás a v Evropě považováno za sklep, je tady počítáno jako plnohodnotká jednotka k žití. Ano, žiju ve sklepě. Pokoj sice vyhovuje všem ostatním parametrům evropským, ale světlík místo okna a umístění pod úrovní země způsobuje konstantní šero a zimu v pokoji. První dny mi to nevadilo, ale postupně sleduji, že moje nálada klesá s každým schodem, který sejdu směrem k svému pokoji. Rodina ale tímto nevypadá nijak deprivována, jednak jsou tu všichni otužilí a asi jsou na to zvyklí. Musím se s tím tedy smířit.
 

Ondra odjel do Yukonu a tak jsme na víkend plný oslav Canada Day – 1^st July zbyli sami s Lukášem. Na nic většího, než zewling vprostřed oslav jsme se nezmohli. Ale mám doma kanadskou vlaječku. Obšírné historické uvedení do historie Kanady protentokrát vynechám.
 

Další den jsem splnila povinnost předání dárku z česka – tradiční becherovka pro kamaráda mé nadřízené z práce. Pozval mě do restaurace a provedl městem. Downtown se dělí na Gastown, tedy úplně první historické osídlení, podle kterého se také město původně jmenovalo, než bylo objeveno mořeplavcem Vancouverem. Dále je tu Yaletown plný restaurací a barů pro střední třídu, která je v Kanadě velmi silně zastoupená. Chinatown není třeba popisovat. Granville jako spojnice mezi oběma břehy poloostrova je nejživější částí města je o víkendech v létě uzavřena dopravě a věnována turistům a párty lidem. Zbytek polostrova je plný obchodů a kaváren a po ulici Davie – další frekventované spojnici se dostanete až k English Bay, kde můžete smočit nohy v Pacifiku (velmi, velmi studeném Pacifiku). Na obě strany se záliv rozbíhá jedním směrem na pláž Kitsilano, a druhým vede k Stanley Park. Ten můžete objet na kole nebo na in-linech a skončit v přístavu Coal Harbor, odkuď vede známý vancouverský most na severní břeh. Odevšaď jsou viditelné tankery a lodě směřující převážně na Aljašku. Nadevším létají pravidelně letadla buď vyhlídková nebo spojující ostatní vzdálenější ostrovy s Vancouverem.
 

Co musím pochválit je zeleň. Namísto zastavěných ploch s uměle vysazenou zelení - aby se neřeklo, je to tady spíš naopak. Zeleň převládá, což jsem nikde jinde neviděla. Ve městě jsou parky a stromy a jezírka jsou často umístěná před budovami. Všude jsou fontánky a vodopády, stejně jako drinking fountain, zadarmo a s pitnou vodou. Zelená politika se tu projevuje třeba i ve třídění odpadu nebo snaze omezit osobní dopravu a nahradit ji veřejnou. Propagační plakáty za třídění jsou všude, televize je tím zahlcena. Na druhou stranu každý vlastní dvě nebo tři auta, SUV jsou o tři metry delší než být musí nebo rovnou minitruck a něčem jako je zateplení se snad ani mluvit nedá....vcelku to tedy působí značně rozpolceně, takže těžko říct, jestli se tak Kanaďani snaží pouze vykoupit svědomí, nebo jsou to první pokusy o nějaký zelený koncept. 
 
A tak první, seznamovací týden uběhl jako voda a mě čeká jazykovka a shánění práce.