Jordánsko: poušť Wadi Rum

Na naší cestě nás čeká poslední země: Jordánsko. Opět jediné, co o něm vím je, že je to království, díky čemuž je hned více sexy, a že tam není zas tak nebezpečno. Ráno vycházíme z hostelu a bereme si taxi na hranice. Samozřejmě nás čeká izraelská libůstka v podobě výstupní taxy 109 šekelů,  Michal se opět rozčílil a zařadil Izrael za druhou nejhorší zemi hned za Rusko, tudíž Izrael přeskočila i Bulharsko. V Izraeli jsou buď nezaměstnaní nebo úplně mimo, ale na přechod mají asi 4 brány, v níž dá každý celník udělá drobný úkon jakož oskenování papírku, procvaknutí papírku až se nakonec dostanete na druhou stranu, přičemž ale netušíte, jestli si polepšujete, nebo se řítíte do pekla. 

Ze začátku to vypadalo nadějně. Jaké překvapení nás čekalo na druhé straně, když jsme našli seřazenou kolonu zelených aut se zlatým lemováním, což byly taxíky. Jejich bos se nás krásnou angličtinou zeptal, jestli chceme do Accaby a řekl za kolik to bude a že je možné platit v šekelech, zatímco zpátky nám dá 5 jordánských dinárů. Usazeni do sedaček nás řidič s arafatkou uvítal "Welcom in Jordan" (ta špatná diakritika je naschvál, i na hranicích s ní mají problémy) a zavezl nás před půjčovnu aut. Nicméně neměli jsme se nechat oklamat, řidič nám u půjčovny tvrdil, že nemá nazpátek. A tak jsme se naučili rozpoznat první mrzký tip na turisty. Nevymysleli ovšem, jak se triku bránit ani jak ho řešit a tak si první a zdaleka ne poslední Jordánec namastil kapsy.

S otvírací dobou v pobočce Alama si hlavu nelámali, stejně jako nepochopili koncept rezervace, ale nakonec jsme vyjeli a to dokonce s místní měnou vybranou z bankomatu. Všimla jsem si, že je tu neskutečně bank. Později jsem pochopila, jak jsou schopné přežít. Za jakoukoli platbu kartou si totiž banky v Jordánsku 2 dináry (cca 2 eura). Turisté tedy po vyvalení očí radši platí cashem (z principu) a tak jsou samozřejmě mnohem více vystaveni možnosti být okraden, takže si tu nevyberete, buď vás odře banka nebo místní.

Za hodinu jsme přijeli k branám Wadi Rum do beduínského kempu, kde jsme měli zarezervovanou tůru na velbloudech a přespání v poušti. Beduínská vesnice vypadala jako kemp vprostřed Súdánu a já jsem byla ráda, že můžeme spát na poušti. Protože jsme dorazili později, než jsme se objednali, tak jsme každý dostal svůj lunch-box, vodu i velblouda a už jsme se kolíbali do písku. Nevím, jestli průvodce-beduín poznal, že nejsem direktivní nebo mě nebral v úvahu kvůli mému ženství, ale lano mého velblouda uvázal za sedačku Michalova velblouda. Nebo to snad byla pocta?

Vstříc poušti.

Velbloud je zvláštní zvíře. Je mnohem větší, než si ho člověk představuje a když je přinucen složit se k zemi, aby na něj mohl jezdec nastoupit, vydává zvuky, při kterých by ledajaký ochránce zvířat plakal. Zdálky to zní jako godzilla. Zprvu mi bylo nepříjemné, že to ubohé zvíře tak trpí a nevím, jestli chci, aby kvůli mě tohle podstupovalo, než jsem pochopila, že velbloud je jen jedna velká herečka a zas tak jim to nevadí. Co se týče rychlosti, asi bychom v cíli byli rychleji pěšky. Velbloud totiž neskutečně rád žere a zastaví se u každého trsu po cestě a fígl s ovládáním jsme bohužel odhalili až na konci. Stačilo opakovat tču tču, a ve většině případů to zabralo. Zpátky na cestu znamenalo ui, ale ne s přízvukem jako morčata, ale jako retardovaní. Co se týče fyzického pohodlí, asi bychom byli taky víc ok bez něj, ale tohle byla sranda. Průvodce byl evidentně vytrénovaný fotky-chtivými turisty, protože nás co 15 minut "nutil" se vyfotit.

Jezdci na velbloudech. 

V polovině tripu jsme vybalili luchbox a první překvapení čekalo: pita a mazací sýr značky Panda. Wu? Přisoudila jsem to nutnosti zabalit nám lunchbox, navíc Beduín nám uvařil čaj. Autentické. Za necelou další hodinu jsme dorazili do kempu, kam nám džíp dovezl naše batohy. Po západu slunce jsme dostali uvařenou večeři v pouštní troubě, to je pec zahrabaná mezi písek, ohřívaná jak ohněm zezdola, tak seshora. Podávala se enormní porce kuřete s pečenou bramborou a cibulí a salátem. A pitou samozřejmě. Nikdy bych nevěřila, že jízda velbloudem může být tak vyčerpávající, ale jediné, co jsme ten večer zvládla bylo jen hodinové zírání do ohně v hlavním stanu za snahy nějaké konverzace s našim beduínem. Ten konstatoval, že král vládne zemi dobře. V 7 večer už jsem nevládla a zmizela do našeho stanu s asi 5ti pokrývkama. V poušti je v noci opravdu zima.