USA je zemí, která jako první představila koncept národního parku. Yellowstone NP je prvním národním parkem na světě (založen 1872). S rozlohou téměř 9 000 kilometrů čtverečních je rozhodně třeba auto. Na zběžné prohlédnutí stačí vklidu dva dny. Ubytování přímo v parku je samozřejmě jedno z nejdražších a tak jsme z Utahu jeli přes noc a ubytovali se až na druhou. Sice nesněžilo jako minulý rok, ale zima byla pořádná. Byli jsme ve výšce bezmála 3000 metrů a navíc se projevovala síla nadcházejícího podzimu.
Jak vidno, Yellowstonem se nejlépe jede dokolečka dokola. Jelikož nejsem schopná vybrat nejhezčí fotky - jsou jich stovky a nejhezčích je několik desítek - tak jsem je uploadovala na Picasu. Nejslavnější kousky ale představím zde:
Old Faithful
Gejzír netryská konstantně, ale v periodách kolem hodiny a půl až dvou. Očekávaný čas je vždy označen na hodinách u vstupu, ovšem je orientační a gejzír na sebe nechává rád čekat třeba i pár desítek minut.
Geysir Basin
Je území v jižní časti Yellowstonu s překrásně barevnými jezírky, bublajícím bahnem a všudypřítomnou párou. Zastávek je po cestě asi deset a těžko říci, co je hezčí nebo zajímavější, protože to je všechno.
Yellowstone Lake
Na kraji jezera se nachází další množství barevných jezer a jezírek. Hladina se mění o metry za rok, takže některá byla tou dobou zatopena.
Mammoth Hot Springs
Horká valící se voda utváří krásné obrazce jak na plošině nahoře, tak v kaskádách dole.
Poslední yellowstonský den byl pro mě B-day. B jako birthday a B jako bear. Hned zrána jsem byla obdarována medvědem yellowstonským pojmenovaným пончик (pončik) neboli kobliha. :)
Teď už jenom zbývalo dopravit mě s pončikem do Seattlu včas, abych stihla svůj autobus zpět do Kanady. Před dlouhým dnem plným jízdy a jen jízdy jsme aspoň slavili v Applebees. Spoustu kompromitujících fotek s Long Island Tee sem dávat nebudu, jak to dopadlo potom, co jsem rozšafně pozvala celé auto sem dát mohu (ostatně se to moc neliší od normálního stavu):
:)
Den 13.
MONTANA
Na předposledním dnu není nic k popsání, prostředí vypadalo asi takto:
Vtipný fakt je ten, že v tomto bodě cesty (poblíž města Spokane) jsem byla asi hodinu a půl cesty od svého budoucího působiště: Cranbrooku. V jednom z plánů byla varianta, že budu dovezena až tam, ovšem to bychom jako Češi nesměli mít zavedená návštěvnická víza do Kanady. Další verzí tedy bylo, že ve Spokane nastoupím do autobusu a pojedu do Cranbrooku. Když jsem ale tuto verzi psala do školy, tak mě asi třikrát velmi důrazně doporučili letět, a protože jsem nechtěla být zastřelena při domněle nelegálním průchodu americko-kanadských hranic, tak jsem musela jak debil absolvovat asi 26 hodin zbytečné cesty do Seattlu, do Vanocuveru a konečně do Cranbrooku a zaplatit pár set dolarů navíc. No co už.
Den 14.
WASHINGTON
Evergreen state a Seattle. Já jsem si ani jedno nijak neužila, protože jak zmíněno, pádili jsme na bus. Vstávali jsme v 5 ráno abychom tam dojeli včas. I s časovou rezervou nás ale zaskočila zácpa na dálnici a problém s lokací odjezdu Amtraku. Kdyby autobus byl načas, tak jsem ho nestihla, ale řidič měl naštěstí času spousty a tak jsem nakonec čekala na odbavení já. Než se vyjelo tak jsem se stihlat rozloučit s posádkou Bublika a pomalu se psychicky smiřovat s tím, že je uvidím nejdřív za rok.
PS: z okýnka auta se ale Seattle jeví jako příjemné město s evropskými rysy.
Bienvenue au Canada n.: II
Na hranicích zpět jsem neměla sebemenší problém a byla jsem úspěšně vpuštěna do země. Dál už všechno probíhalo podle plánu. Ve Vancouveru jsem si vyzvedla poslední paycheck, rozloučila se s kuchaři, u rodiny si vyzvedla velký batoh co tam byl v úschově a doplazila se na letiště k odletu do Cranbrooku. Jelikož to byl vnitrostátní let, tak byla procedura odletu mnohem vyklidněnější než kdykoli jindy a dokonce se na někoho i čekalo. V letadýlku nás bylo asi 10 z 15ti sedadel a letěla jsem s místními Pacific Coastal Airlines.
Cena za jeden let se pohybuje kolem sta dolarů a je v podstatě stejná jako cena za autobus, který ale přes hory jede asi 26 hodin. Lidé byli od pohledu strašně milí - takoví...vesničtí. Ten rozdíl je znát. Všichni byli z okolí nebo z Cranbrooku a hned se se mnou dali do řeči. Pán přes uličku dokonce bydlí asi blok ode mně a vyfotil mi Mt. Helen (už zase USA), protože byla na jeho straně letadla.
Po půl hodině jsme ale všichni upadli do polospánku vyrušeném až výzvou k přenastavení si hodinek na Mountain Time Zone, rozdíl tedy činí už pouhých 8 hodin! Na letišti na mě čekal koordinátor zahraničních studentů Omar (s cedulkou se špatně napsaným jménem) a o pár minut později dorazila i moje rodina: Máma Chris, táta Steve a japonská ségra Marina. Naložili mě a batohy do trucku a odvezli domů...do postele...spát!
Výjezdem v Death Valley překračujeme hranice Kalifornie a jsme ve státu pouště, hazardu a UFOnů. Oblast 51 leží pouhých 80 mil severně od nás. My však máme jiné plány, a to plány v záři neonů.
Las Vegas night
Myslím, že rozepisovat se na téma Las Vegas je ztrátou času. What happens in Vegas, stays in VegasaHangovermluví za vše. Las Vegas je světoznámé, Las Vegas je milované, Las Vegas je nenáviděné. My jsme se sice nezničili do bezvědomí, nepořídili si slavnou chlastací nádobu ani se nesezdali, avšak zjistili jsme, že na rozdíl od filmů se do automatů ve skutečnosti nehází čtvrťák!!! Já jsem ztratila mých vyčleněných 8$ během dvou minut, ale Pavel s Marti sázkovým umem vydělali 45$. Velkým zklamáním bylo zavření všech, ale opravdu všech jídelních míst včetně těch 24hodinových (?). Moje pořekadlo, že v McDonaldu se najím až budu opravdu hladovět anebo budu někde v poušti, kde nic jinýho nebude se tak naplnilo doslova. Mno, what happens in Vegas, stays in Vegas, říkám si :P.
PS: za všechno mluví fakt, že když jsme se ve 4 ráno vraceli na hotel, místní (ano, bydlí tady i normální lidi) pán zrovna venčil...fretku.
Fretka v Las Vegas.
Den 7.
Spali jsme asi do poledne - Super 8 ve Vegas má jako jediné středisko check out ve 12, což se hodilo. Následky včerejšího ponocování jsou znát a jediné, co za tento den stihneme jest Hoover Dam neboli Hooverova přehrada. Pan Hoover byl americký prezident, kterýžto zadal tento projekt k překlenutí krize nezaměstnanosti, která tehdy sužovala slavný národ. Jak se stavba povedla, posoudit lze nejlépe z videa:
Projíždějíc přehradou vstoupili jsme do Arizony. Právě mezi dvěma zdymadly leží hranice obou států, jiné časové pásmo a červený typ pouští.
Den 8.
ARIZONA
Grand Canyon
Dovolím si krátké vzpomenutí z minulého roku:
Asi 40 stupňů. South Rim 2010.
O rok později a druhý okraj kaňonu:
Vpravo nad vrcholkem duha. North Rim 2011.
Jak vidno, bylo trochu stormy a vlastně jsme před Armagedonem ženoucím se na GC docela utíkali. Já jsem měla to štěstí, že jsem zahládla blesk, který sjel až na dno kaňonu. No řekněte, zažít bouřku v GC, kdo z vás to má, pánové? Zase jsme potkali Čechy a to hned třikrát. Kořeni. Ať si říká kdo chce co chce, na český a slovenský materiál nedám dopustit :P. A tak jsme s Marťou otřely sliny a věnovali se radši filmu promítanému v zákaznickém centru. Víte, že se dá GC projet na raftu? (že by příští léto..muhahaaaa :-D)
Aby těch přírodních krás nebylo málo, na rozloučenou nám na kaňón posvítila duha. Kýč jak sviň.
Duha tam moc vidět není, ale jsem tam já :P.
Den 9.
UTAH
Velmi blízko Grand Canyonu nicméně již v Utahu leží Zion. Ne ten biblický, ani matrixovský, ale Zion NP. Letos nebyl stihnut, ale z minulého roku ho vřele doporučuji, stojí to za to. A jistá podoba s matrixovským Zionem tak taky je.
Arches: máme rádi oblouky
A opět nás honila bouřka a my opět museli s Bublikem ujíždět.
Den 10.
Salt Lake City: Mormoni a Olympiáda
A konečně hlavní město státu Utah, proslulé Salt Lake City - dějiště olympijských her a světové centrum mormonské víry. Historie Utahu je s náboženstvím silně provázaná, jedno bez druhého by pravděpodobně neexistovalo v současné podobě. Utah je výsledkem náboženské nesnášenlivosti a klasickým případem hledání země zaslíbené. Zakladatel Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (jinak známí jako Mormoni) Joseph Smith měl ve 14ti letech zjevení, kdy promlouval s Ježíšem Kristem a andělem Mormonem. Na základě těchto zjevení založil novou církev, která však ve státě New York nebyla přijata a tak se příznivci církve postupně stěhovali na východ. Po zavraždění Smithe v Ohiu se komunita rozhodla následovat takzvanou Oregonskou stezku vedoucí na západní pobřeží do státu Washington. Po přechodu Skalistých hor však odbočila na jih až se usadila v údolí mezi Velkým Solným jezerem a horami. Cesta, která si vyžádala tisíce obětí je známá jako Mormon Trail a je zároveň největší známou migrací v Severní Americe (až 100 000 lidí oproti kalifornské zlaté horečce). Více o cestě Mormona lze shlédnout ve filmu Legacy nebo mnohem lepším Joseph Smith: The Prophet of the Restoration plně dostupném na youtube.
Hlavní náměstí Salt Lake City lze vidět zcela na konci druhého filmu. Temple Square je přístupný pouze mormonům. Před chrámem jsme potkali asi patery svatební páry. Trochu zvláštní bylo, že vždy pouze pár a fotograf a nikde nikdo jiný, takže nevíme, jestli to bylo po svatbě nebo před nebo co to vlastně bylo, každopádně byly všude takže to vypadalo skoro jako přehlídka. Na evropský vkus měly nevěsty trochu staromódní šaty i boty, ale vykompenzovaly to zjevem. Fakt hezký holky, ani bych neřekla, že jsem v USA :P, nevím, kde se tam vzaly. Mormoni mají mnoho anglických předků, ale slečny vypadaly uplně jinak než Angličanky. Jak konstatuje průvodce po Salt Lake City, sestry misionářky jsou ostatně také moc pěkné.
Temple Square
Druhá strana Temple Square s nejvyšší budovou města.
Na chvíli jsme se zastavili u Kapitolu státu Utah. Na druhé fotce výhled na město s panoramatem hor.
Státní kapitol.
Výhled od státního kapitolu.
Město je ale jinak nuda. Působilo tak nějak mrtvě. Kromě svatebčanů na náměstí jsme měli dojem, že všichni mladí ve státě vymřeli, a že za každého zemřelého vystavěli kostel. Mormoni také nesmí pít kávu, čaj ani alkohol a ženy nesmí nosit kratší sukně nežli nad kolena, takže hospody ani kluby jsme taktéž nepotkali.
Po krátké zastávce v knihovně jsme státu Utah dali sbohem u Velkého Solného jezera.
Salt Lake NP.
Miliony much jsou jediné organismy žijící v jezeře...
Dlouho očekáváný a ještě déle plánovaný výlet po západním pobřeží je tu. V úterý 6. září vzlétám z YVR - Vancouver směr SFO - San Francisco. Vyrážím s dostatečným časovým předstihem a stejně jsem v letadle na čas. Jak to? Imigrační kontrola USA se totiž provádí hned při boardingu v Kanadě. Fronta skoro k hodině a na konci tolik oblíbení imigrační úředníci. Jisté zvěsti, že se jim nelíbí přechod Čechů z Kanady do USA jsem sice již zaslechla, stejně mě ale tón a přístup pána na přepážce vykolejil. Minulý rok mi položil dvě otázky. Letos přibližně 40, z nichž některé se opakovaly, skoro jako kdyby mě chtěl zmást a čekal, kdy se zamotám. Při složitosti mého pobytu, vzhledu a jednom ubohém batůžku jsem v jednu chvíli začala věřit, že zním nevěrohodně a nikam mě nepustí. Že vypadám jako chudá holka z východní Evropy, co se chce vdát a žít si svůj sen. Měla jsem toho akorát tak dost. Cítila jsem poníženě, zahanbeně, cloumal mnou vztek a frustrace. Nejhorší je srážka s ... Američanem. Leč nakonec mě pustil.
Moje letadlo Air Canada přistávalo souběžně s americkým modro-bílo-červeným ptákem na druhé ranveji. Amíci samozřejmě dosedli první, jak jinak. Mým jediným úkolem toho dne byl check-in ubytování. Náš motel Days Inn poskytoval free shuttle z letiště do San Bruna, kde se nacházel, ovšem na zavolání. Tož jsem zavolala a strávila 3 minuty hovorem s Číňanem, který měl angličtinu horší než já ve třetí třídě. Když pochopil, že chci opravdu vyzvednout a opravdu z letiště a opravdu z místa, které na internetu inzerovali, tak pro mě opravdu přijel. Už jsem myslela, že snad půjdu pěšky, neboť americká úroveň služeb projednou zklamala.
San Bruno, kdesi daleko předaleko od SF centra sestává z motelů, prádelen, kadeřnictví, auto opraven a liquershopů. Při honbě za jakýmkoli jídlem jsem riskovala život, nucena přejít osmiproudou silnici bez semaforů, protože nejbližší přechod byl asi dva kilometry daleko a jídlo bylo přímo na druhé straně. Měla jsem asi 10 hodin čas a tak jsem zjišťovala jak se případně dostat do Palo Alta - sídla strýčka Googla, FB, Stanfordské univerzity a především se tam měl přestěhovat Logan s Rory (1:46 - 3:47). Při slovech, že nemám auto (po minutě oněmělého úžasu) mi nikdo nebyl schopen říct, jak se tam pořádně dostat a tak jsem se na to vykašlala a dopsala kanadské části blogu.
Večer jsem opět využila shuttle a celá natěšená vyrazila hledat dorazivší přátele. Bohužel jsem znala pouze čas doletu a tušila departure ze Chicaga a tak mi trvalo půl hodiny a mnoho pomoci od letištního personálu, abych našla interstátní exit gate. Naštěstí i tak velké letiště má pouze jeden exit gate a naštěstí dorazilo letadlo včas, a tak jsem mohla se svými skrz naskrz unavenými přáteli (ti už za sebou měli rozlučku ve Wisconsin Dells, kde přes léto plavčíkovali a den v Chicagu) chytnout úplně poslední shuttle domů a oslavit setkání kapkou Bacardi.
Den 2.
Vstáváme. Kluci jedou našim oblíbeným shuttlem na letiště pro auto. Tedy, předpokládaly jsme, že přivezou auto, a přivezli tak nějak tank. GMC. Je to obrovský, dodneška jsem nepochopila, jak může bejt něco tak obrovský a to jsem na americký vozy docela zvyklá. Při výstupu jsem musela pokrčit nohy a poskočit abych si nezlomila nohu při dopadu. Když jsem koukala ven viděla jsem jen střechy ostatních aut, pokud vůbec, dost často taky nic :D. Prý nám to vybrala půjčovna, když jsme online vybrali kategorii. Je pravda, že se nás tam velmi pohodlně vešlo všech 5 i s věcma (a ty samozřejmě zabraly největší prostor). Iročka neustále mluví o ruských koláčcích všech druhů a tak jsme podle jednoho koláčku pojmenovali i naše auto. Jmenuje se tedy Bůblik. I přes olbřímí rozměry Bůblik sám o sobě nebyl drahý, největší položky činí pojištění (doporučuje se na kompletně všechno), příplatky za druhého řidiče a příplatky na řidiče mladší 25ti let (ano, stále jsme mladí). Základní předpoklad cestování je však splněn a tak se naloďujeme a vyrážíme směr město!
San Francisco
foto: Jan Sádlo
Město zlaté horečky, město květinových dětí, Alcatraz a Golden Gate Bridge. To je San Francisco. Inspirace pro klasické hity, i pro nové a novější remaky.
Alcatraz
foto: Jan Sádlo
Prvně nás čekala prohlídka Alcatrazu, kterou jsme sice prošvihli, díky hledání parkingu pro našeho drobečka, ale byli jsme vpuštěni na druhou loď, která nás odvezla směrem Alcatraz. První dojem ze staveb mi sice evokoval romskou osadu na Slovensku, postupně jsme se ale dostali k zajímavějším částem. Audioprohlídka skýtala množství zajímavostí, stejně jako film o životě na Alcatrazu. Ten zpočátku sloužil jako britská námořní ochrana a v jistém čase byl dokonce okupován domorodými kmeny ve snaze získat území do své správy jako vyrovnání s kolonizací. Později byl využíván jako věznice, aby dnes byl národní kulturní památkou (v USA pouze National park).
The Cable Cars
foto: Jan Sádlo
Cable Cars jsou asi nejzajímavější atrakcí hned po Alcatrazu. Ten den byla zima a tak jsme já, Marťa a Pavel ukryli sami sebe ve Starbucksu vedle, protože na autíčka se stála fronta. Já jsem si pak jízdu rozmyslela a jsem ráda, protože původně předpokládaná jízda jen po ulici nahoru se prodloužila a zavedla nás až do centra SF, přesně přes ty nejvíce křivolaké ulice a uličky, tak typické pro SF. Z města jsme se ve večerních hodinách dotrmáceli k vozu a odfičeli zpět k motelu, jako jednomu z mála míst, kde jsme spali dvě noci za sebou.
Den 3.
Další den jsme řekli SF pápá a odjeli stylově - po Golden Gate Bridge. Před mlhou, mlhou tak hustou, že by se dala krájet, spáchali jsme miliony fotek a vyjeli směr ...
foto: Jan Sádlo
...směr Muir Woods, neboli Mlžné lesy. Prý se objevily v poslední planetě opic. Malý hike po okolí nás unavil dostatečně a my jsme se s pocitem nijak výrazného posunu ubytovali v malebném Minors Inn, Mariposa.
foto: Jan Sádlo
Den 4:
Yosemite National Park.
V den 4 se hned zrána na snídani ztrapňuji prohlášením tak kolik jsi toho zase nakradl, Pavle? před skupinou jiných Čechů, netušíc, že jsou to naši spoluobčané. Jednalo se o snídaňové koláčky a jablíčka, kterých jsme si vzali víc, než je vhodné. Šamponky a mejdlíčka na pokojích se na cestování taky hodí žejo... a kdyby v motelech tušili, že spíme po 5ti v čtyřlůžkových pokojích....někdo přece nebude spát na pokoji sám, viď.
Dorážíme k Yosemite NP. Použili jsme kartičku opravňující ke vstupu do všech národních parků po státech z minulého roku (80 dolarů a platnost 1 rok). Počasí se vybralo až moc a tak jsme oděni lehce začali náš hike k vodopádům na vrcholu hor. Ovšem, aby to nebylo moc dokonalé, tak se 20 minut pod vrcholem počasí rozhodlo, že se zkazí.
foto: Jan Sádlo
Přihnala se bouře a tak jsme po půl hodině strávené ukryti pod kamenými valy zahájili sestup. K autu jsme dorazili bohužel tak pozdě, že už jsme nestihli Sequoia NP, což nás mrzelo, leč nedalo se nic dělat. Místo toho jsme se těšili na Santa Barbaru a její slovutné pláže příští den. Jelikož to ale byla vzdálená destinace a nám se nechtělo zabít den cestou tam, poprvé jsme vyzkoušeli jízdu přes noc. Střídalo se v sestavě Honza + Irina, Pavel + Verča/ Marťa v dvouhodinových intervalech. Po třetí hodině se zastavilo úplně a spali (pokud se tomu dá říkat spánek) všichni. I Bublik.
Den 5.
Bohužel, počasí nás pronásledovalo dál a jindy slunná Santa Barbara byla opět pod mrakem a zima zimoucí. Po noci strávené v krkolomných polohách na kdekom a lečcems to bylo docela k nas... Byli jsme tak unavení a zpocení, že jsme se obdarovali Starbucks kávou, frappé, smoothie a rovnou zamířili do další destinace: Los Angeles.
Na tohle město si musím vyhradit zvláštní odstavec. Už jenom cesta tam byla záslužným cílem sama o sobě. Ze Santa Barbary podél pobřeží to byla krásná cesta. Míjeli jsme například Thousand Oaks (což je město, kde sídlí slavné nakladatelství, z jehož edic jsem čerpala při psaní bakalářské práce, divíc se, že pojmenovat město Tisíc dubů se může vážně jenom v Americe). Nicméně s přibližující se metropolí doprava houstla až do pětiproudé dálnice z jedné i druhé strany. Jen přejet k našemu exitu trvalo asi 40 minut při rychlosti 60 mil/hodina.
K Days Inn jsme dorazili asi v 1AM, ale naštěstí nám dovolili se ubytovat už tak brzo. A tak jsme se osprchovali, vyprali jsme a vyrazili směr Hollywood! Ten nezklamal a ani 20 dolarů za parking nám chuť najít si na chodníku slávy svou oblíbenou hvězdu nevzal... Chodník slávy, nápis na kopci, suvenýry a při večeru spousta podivných lidí vytvořily dojem panoptika, přesně tak, jak ho známe ze seriálu Californication. Už jsem jenom čekala, kdyže to potkám Hanka.
PS: ty ropný stroje tam vážně jsou, hned vedle silnice cestou z ubytování.
LA nabízí kromě Hollywood districtu také Universal Studios nebo Disneyland (neplést s Disney Worldem na Floridě). Obojí však vyžadovalo čas a peníze, a toho jsme neměli nazbyt. K slavným plážím to byla další hodina či dvě jízdy a tak jsme se museli smířit s downtownem. Něco tak hnusnýho jsem v životě neviděla. Jak mě poučila má budoucí rodina, centra měst v Severní Americe jsou ty nejhorší části, plné podivných existencí, kriminality a násilí. Co se týče LA, musím jim dát jednoznačně za pravdu. Byla jsem ráda, že jsme měli obrovský auto a v případě útoku mohli někoho prostě přejet. Kde jsou normální lidi? V autech. A v kopcích okolo. Možná jsem nebyla na těch správných místech, ale LA mě ani nikoho koho znám (Fanyho nepočítaje) neoslovilo.
Řekli jsme si, že nic horšího už zažít nemůžeme a tak aspoň najdem dům, kde žily Čarodějky. Vtip byl v tom, že se nám vybil IPod, tudíž jsme byli bez map. I riskli jsme to, stateční rytíři. Výsledkem byla asi hodina kroužení v centru, třikrát projeté Chinatown a x galonů paliva. Ale našli - Marťa měla radost a tak to za to stálo. Ovšem, aby toho nebylo málo, na IPodu jsme měli také cestu domů. Já s Pavlem už jsme cestu jednou jeli a tak jsem si myslela, že si ji dostatečně pamatujeme. Chyba. Exit 28B vypadal až moc stejně, jako exit 128B, ale správný byl ten druhý. Ještě ke všemu jsme se tímhle exitem dostali na ulici, na kterou jsme se dostat měli, jenže o těch 100 exitů dál a v opačném směru. Takže než jsme chybu zjistili, trvalo nám to další půlhodinu. Museli jsme najít další McDonnald a nahrát cestu do dalšího IPodu. Nakonec jsme ale štastně dorazili se závěrem, že do LA se musí, ale jednou v životě to stačí.
Den 6.
Přes Mojave National Preserve putujeme k poslední zastávce ve státě California.Cesta vypadá jako ze starých filmů, žár nad silnicí vytváří tetelivý oblak. Nikde nikdo.
Jsme rádi, že máme klimatizaci. Míjíme pouštní zvířenu...
V poušti je mrtvo. Mrtvo jako v Death Valley.
Teplota vystřeluje vysoce přes sto Farenheitů. Obdivujeme jedince, kteří se vydávají na pochod do útrob kaňonu, zatímco my se spokojíme pouze s fotkami západu slunce. Ideální čas vydat se kam? No přece do Vegas !!!
