Egypt

Egypt. Je velký, je hlučný, je špinavý, je fascinující. Tento příspěvek píšu za čerstva v hotelovém pokoji v Káhiře, s výhledem na gízské pyramidy a s podkreslením hluku ulice. Káhirské ulice ale nejsou ledajaké ulice, ale směs všeho bláznivého, co se v Egyptě dá najít. Ale popořádku.

Do Egypta jsme se dostali vlastně náhodou a skoro omylem. Vše začalo tak, že jsme si prohlíželi tůry pořádající agenturou Abraham Tours v Jeruzalémě a mimochodem jsme objevili Egypt. Tehdy mi došlo, jak blízko to je a tak jsem nadnesla, proč tam vlastně nejedeme? No a tak jsme tady.

Za 5500Kč jsme byli vyzvednuti v hostelu v Eilatu, dopraveni na hranice, doprovozeni do minibusu a obdrželi dva dny soukromého průvodcování a řidiče, přespání v hotelu a snídaně s obědem. Soukromého proto, že minimum lidí na objednání jsou dva a v našem případě to bylo i maximum, nikdo jiný se totiž nepřihlásil. Inu, moc lidí se touhle dobou do Egypta nežene. Jednak není sezona, a jednak politická situace není úplně nejklidnější. Tak jsme se mohli v minivanu hezky natáhnout. Občas nás probudilo zastavení, když se průvodce dohadoval s armádou, aby nás pustila dál. No pohled zajímavý: černé barely s hořícím ohněm, nad kterým si ohřívali ruce vojáci a kalašnikovem přes ramena a s cigaretou v puse. Z Eilatu jsme jeli oklikou přes Sinajský poloostrov, protože kratší severní cesta je obsazená armádou. Přes Rudé moře jsme tak viděli Jordánsko a Saudskou Arábii, wohoo.

Ráno jsme celí a zdraví dorazili do Káhiry. Ahmad, náš průvodce, nám koupil pitu k snídani a následovalo muzeum egyptské kultury s jeho výkladem v angličtině. Dětský sen jakoby ožil, ale zajímavější část přicházela a tím myslím ulice. Doprava tu má řád, ale pro Evropana velmi zvláštní a skrytý. Na silnici najdete všechno, od aut všech tvarů a velikostí po rikši až po spřežení s osly. Silnice sice mají pruhy, ale ne že by to někoho zajímalo. Přechody jsem nikde neviděla, buď nejsou, nebo jsou skryté v dopravě, nicméně ulice se přechází tam, kde je to třeba prostě tak, že se do silnice vstoupí. Děti, ženy, starci, postižení, všichni se vám před autem projdou s klidem ve tváři a nevzrušeně, protože ví, že auto/rikša/osel prostě zastaví. Troubí se tu. Na kolech projíždí prodejci s plátem vyskládaným pita chlebem. Po stranách ulice sedí lidi nebo zvířata, pasou se tam koně a ožírají rostliny rostoucí na horách odpadků. Největší panoptikum začíná v malých uličkách vedoucím k pyramidám. K tomu všemu se přidávají prodavači zeleniny, mandarinek, slepic. Masna znamená zdechlinu kolem níž se motají děti a kapesním nožíkem si odřezávají svůj kus. Na schodech a židlích sedí starci a popíjejí čaj nebo si dávají shishu. Všechen ten mumraj zahalený ve smogu nebo mlze se špatně popisuje a ani video jej nezastihne v celé své "kráse".

Pyramidy v Gíze se halí v mlze a smradu, tedy všudypřítomného smogu. Zajíždíme dovnitř a připravujeme se na dotírání všech možných prodejců s hlavami Nefertiti a Tutanchamona, malých pyramid a anchů a arafatek. Nejhorší jsou pasáci velbloudů. For free neznamená for free, takže jediné co zbývá je opakovat šukra, šukra, tedy ne, děkuji. U Sfingy ale neodolám a koupím si deset papyrusových záložek. Ti malí parchanti mě totiž nazývají Shakirou a tak jim 10 egytských liber věnuju. U vchodu mě alespoň pochválili, že vypadám jako Kleopatra a tak mi zvedli náladu.

Po výborném obědě jsem pyšná, že jsem to přežila nicméně dál jsem podlehla horším svodům a to předváděcím akcím. Sladký mandlový olej na rty samozřejmě nemohl zůstat nenakoupen, protože jsem tu přece jenom jednou. Náušnice ve tvaru kartuše s mým jménem psaným hieroglyfy jsem vždycky chtěla a na papyru kreslené obrázky se mi přece taky někde budou hodit. Ještěže už míříme hotelu, kde musíme odpočívat na snad méně náročný den. Říká se, že cokoli pod 4 hvězdičky v Egyptě je hnus, takže náš 3hvězdičkový hotel nic moc. S umytím vany se nikdo moc nezabýval, ale aspoň máme na spaní něco, co s sebou nekodrcá na silnici. Máme sice výhled na pyramidy, ale pod okny křižovatku, což kvalitě spánku moc nepřidá.

Postupně aspoň doprava slábne. Večer se jdeme najíst do místního s Ahmatem a cestou zpátky se modlíme, aby naše zažívání sneslo mangový džus, co nám koupil na cestě zpátky do hotelu. Právě u stánku s džusy se do Michala zamilovala malá Egypťanka a kdyby byla větší, třeba by za něj zaplatila velbloudy :).

Den 2 v Egyptě již tak nabitý nebyl. Čekaly nás pyramidy v Sakkáře, další muzea a největší místní mešita. Po obědě jsme už mířili zpátky do Izraele. Cesta byla tentokrát mnohem kratší a rychlejší, protože jsme projeli přes Sinaj severnější cestou. Kontroly zato byly důkladnější, protože další den se očekávaly výsledky referenda o novou ústavu a útoky na Suez od Muslimského bratrstva. Se mnou, jako se ženou, se nikdo nikde nebavil, takže jsem mohla všechno v klidu prospat. Vstup do Izraele byl jako vstup z bahna do čisté koupelny. Vzduch byl čistější a vše tak nějak krásnější do chvíle, než jsme zjistili, že průvodce, co nás měl vyzvednout u hranic a dovézt do hostelu se na nás asi vykašlal a užíval si radši šabat. Co dodat, chytli jsme si autobus, poradili dalším cestovatelům (díky peripetiím s pokutami už jsme v Eilatu jako doma) a mentálně se připravujeme na vstup do závěrečné fáze: Jordánska.

Fotos: https://www.facebook.com/veronika.schiebertova/media_set?set=a.10202270339594152.1073741830.1660672245&type=3