sobota 25. ledna 2014

Tel Aviv a sbohem Blízký Východe

Z Tel Avivu je to co by kamenem dohodil na severní památky jako Bethelem, Cesarea, Haifa a Galilejské jezero. My tam však nepojedeme. Co se zprvu zdálo nestihnutelnou akcí a co jsme mysleli, že musíme oželet kvůli Egyptu je nakonec zcela vědomě odmítnuto namísto bezbřehého nicnedělání v nejdražším městě Izraele Tel-Avivu. Nedává to smysl a možná je to rouhání, ale po dvou týdnech na Blízkém Východě nám vykopávky a svatá místa stačí a vyměníme je za čistou postel a sprchu. 



Aby bylo jasno, v Tel Avivu není k vidění vůbec nic. Jediné zajímavé místo je tu pláž, kde taky trávíme pátek. Zase jsme zapomněli, že bude šabat a obchody nám zavřely před nosem. Naprosto reálně hrozilo, že umřeme hlady a tak jsme museli pochodovat do blízkého obchoďáku, abychom zjistili, že se taky zavírá. Začali jsme vypočítávat, kolik kalorií mají slunečnicová semínka a jestli mají nějakou výživovou hodnotu pro-biotika. Já jsem ještě ke všemu musela čelit ponížení, když si mě paní v drogerii odtáhla stranou a významně mi ukázala na nos a zbořila mi mojí představu o tom, že si mého spáleného nosu vůbec nikdo nevšímá a nikoho to nezajímá. V drogerii jsme aspoň nakoupili poslední dárky a poslali nás do non-stop marketů, takže přece jenom přežijeme.

V sobotu to v hostelu vypadá, že všichni asi letí stejným letem jako my, protože se všichni jenom válí, spí, čumí do blba a vůbec vypadají velmi zoufale a znuděně. V kuchyňce, kde je sice kulečník uprostřed místnosti, ale je tak nebezpečně umístěn, že při hře hrozí invalidita kolemsedících a kde se takřka nedá vařit, trávím hodiny procházením asi 3000 fotek a Michala za to nenávidím. Nenávidím i facebook, který moje fotky nenahrává a nenávidím i tento blog. Po uploadu posledního příspěvku a liku prvních fotek můj pocit ale zmizí, to vím, a já budu ráda, že jsem alespoň dnes byla produktivní, zalije mě vlna endorfinů a já půjdu s radostí balit.

A tak nám končí výlet na Middle East. Pokud jste vydrželi číst až sem, díky vám a držte mi palce, ať mě izraelská kontrola nezatkne, ať s námi letadlo nespadne, ať překonám vybudovanou averzi k cizrně a ať se třeba zase někdy někam vydám. 

Jordánsko: Ammán

Blížíme se ke konci a napětí graduje. Ammán byla trochu zkouška. Obrali nás hned u půjčovny, kde tvrdili něco úplně jiného, než na začátku v Accabě a pak i v taxíku. Vrchol byl vstup do hostelu, kde by jeden bál vkročit bosky a při pohledu na sprchu (tzn. trubka ve stěně a díra v zemi), umístěnou někde mezi umyvadlo a záchod jsem pochopila, že se prostě dva dny neumeju a dokonce jsem se začala sama sebe tázat, jestli na tohle už přece jenom nejsem stará. Těšila jsem se alespoň na večeři, která sice stála celých 10 dinárů, ale tak říkáme si, že za all you can eat a za střešní výhled to může stát, hlavně když se nemusíme tahat někam dál. No samozřejmě jsme nevěděli, co nás čeká. All you can eat znamenalo jedno hlavní jídlo z kuřete, brambor, rajčat a paprik na ohni. Kuchař tvrdil co 20 minut, že to za 20 minut bude a že už to dělal tolikrát a nejdůležitější je, aby jídlo bylo na konci dobré a o nic jiného nejde. Po hodině a půl jsme pochopili, že jídlo nebude a šli se najíst ven. Jaké bylo překvapení, když nám za dvě porce falafelu s humusem a pitou a hranolky naúčtovali 2,5 dináru!!! Byli jsme tak v šoku, že jsme pravděpodobně dostali první skutečnou Jordánskou cenu, že jsme jen poděkovali a s divným výrazem odešli zpátky na hostel. Při pojídání večeře v hnusným pokoji jsme jen glosovali, co horšího se nám může ještě stát a tipli si, jestli si nás kuchař dovolí otravovat, až se jídlo konečně dovaří a v kolik to bude. Bylo to překvapivě brzo, o půlnoci, když už jsme spali, museli jsme ho odehnat, že vše vyřídíme ráno.

Hostina za 2,5 dináru. 
Kdyby někoho napadlo, proč jsme tak blbí a našli jsme si takový hostel tak odpovím, že se projevilo riziko podnikání, a reference na Hostelworld.com jednou prostě selhaly. Nikdy ale není tak zle, aby nebylo hůř. Vlastní příklad zatím naštěstí nemám, ale spolu trpitelkám na hostelu se stalo, že omylem dostali do pasu izraelské razítko, což není úplně ideální, když pracují v Saudské Arábii, která Izrael nenávidí. Holky asi budou muset na ambasádu pro nový pas, nicméně ambasáda jedné z nich je v Káhiře.

Další ráno začalo "slibně" hned po probuzení. Asi půl hodiny se zvenku ozývalo vyřvávání nebo kázání někoho, kdo byl buď hodně naštvaný, hodně věřící nebo aktivista. Do toho začaly venku mrouskat kočky. Ross se odvážil vyzkoušet koupelnu, ale po pár vteřinách to vzdal. Naše vyhlídky nebyly růžové, nicméně vše nakonec zachránily památky a to konkrétně pozůstatky římského divadla a chrámu. Den utekl překvapivě rychle a už jsme se cpali připravenou večeří, up-side-down, tradiční jordánské jídlo, kuře v čemsi na rýži. Podle mě nic extra, ale alespoň to nebylo o půlnoci. Poslední noc jsme šli spát beze sprchy.




Další den ráno nás Ross opustil a odletěl směr Srí Lanka. Zanechal nám ale dáreček..do záchodů se tu nesmí házet toaletní papír, což on promtně ignoroval, odpad se zacpal a na podlahu vytryskla z odpadní díry ke sprše sr__čka. Skoro jsme z hostelu utekli.

Konečná fáze útěku ze země však nastala a nebylo to pro slabochy. Bylo třeba zajistit si taxi k odjezdu do 40km vzdáleného King Hussein Bridge. Po přečtení internetu jsme podléhali zoufalství při představě až 5ti hodinových front. Černé scénáře se naštěstí nevyplnily a jednalo se cca o hodinku, jedinou zvláštností byl transport autobusem mezi územím nikoho a pro změnu výstupní taxa. Kdo nezažil, nepochopí, jak velkou radost jsme měli z přestupu na izraelské území. Dneska se vysprchujem, jej! nejdřív jsme si však odseděli pár hodin v sherrutu s přestupem v Jeruzalémě a když jsme vystoupili v Tel Avivu, naší poslední stanici, čekal nás 4kilometrový pochod smrti k hostelu se vší bagáží.

Last fotos: https://www.facebook.com/veronika.schiebertova/media_set?set=a.10202270128668879.1073741829.1660672245&type=3

Jordánsko: skalní město Petra

Vítejte v Petře!

Ráno jsme byli odvezeni džípem a už rychle do skalního města Petra, kde strávíme poprvé od Jeruzaléma dva dny na jednom místě, takže si můžeme i vyprat. První den jsme chodili pouze po hlavní stezce, což nás nijak nenadchlo, protože jsme očekávali vše trochu víc velkolepé. Druhý den jsme ale pochopili, že k ocenění velkoleposti je třeba vystoupat na místo zvané High Place of Sacrifice, odkud lze všechno vidět lépe. Tam se nám tak líbilo, že jsme i poprvé a naposled podlehla místním prodejcům a koupila dárky. 













Vcelku lze Petru doporučit, ale celkový dojem kazí naprosto vlezlí obchodníci, kteří překračují hranice vlezlosti asi dvěstěkrát. Být bílý turista znamená čelit konstantnímu tlaku dotazů, jestli nechceme poníka, pohledy, naušnice, vše za good price a half price today. Velice rádi se ptají odkaď jsme, jak se jmenujeme a Vítejte v Jordánsku. Upřímnost za tím ale nehledat. Jako jediný, kdo se nás nesnažil okrádat, naopak nám nabídl servis jak Brno, byl vlastník hostelu, kde jsme byli. Těžko říct, jestli to bylo proto, že jsme byli jediní v hostelu nebo protože to Brno fakt znal a vítal nás česky. K snídani jsme zase dostali mazací sýry s pitou, takže to nebylo jen provizorium na poušti, ale normálka.

King's Highway mezi Petrou a Ammánem.

Pozítří jsme vyjeli po King's Highway do hlavního města Ammánu. Po cestě jsme viděli křižácký hrad a křesťanský kostel s mozaikami. Obojí byly jediné atrakce po cestě a tak to začínala být dost nuda. Navíc v jedné z uliček mě přes zadek pláclo dítě a ještě se smálo tomu, když za to dostal facku....zdejší děcka asi prostě nemají dost podnětů. Od Petry s sebou máme Rosse, což je Australan (jak jinak, nikdo jiný po hostelech totiž skoro není) ze Sydney na svém půlročním tripu Evropa-Middle East-Sydney. Ross je silně submisivní a milý člověk, připomínající nám Simona z Kanady a po pár hodinách tréninku zase začínám jakžtakž rozumět australskému přízvuku, což se hodí, protože v šíleném Ammánu je třeba nebýt sám. 


Jordánsko: poušť Wadi Rum

Na naší cestě nás čeká poslední země: Jordánsko. Opět jediné, co o něm vím je, že je to království, díky čemuž je hned více sexy, a že tam není zas tak nebezpečno. Ráno vycházíme z hostelu a bereme si taxi na hranice. Samozřejmě nás čeká izraelská libůstka v podobě výstupní taxy 109 šekelů,  Michal se opět rozčílil a zařadil Izrael za druhou nejhorší zemi hned za Rusko, tudíž Izrael přeskočila i Bulharsko. V Izraeli jsou buď nezaměstnaní nebo úplně mimo, ale na přechod mají asi 4 brány, v níž dá každý celník udělá drobný úkon jakož oskenování papírku, procvaknutí papírku až se nakonec dostanete na druhou stranu, přičemž ale netušíte, jestli si polepšujete, nebo se řítíte do pekla. 

Ze začátku to vypadalo nadějně. Jaké překvapení nás čekalo na druhé straně, když jsme našli seřazenou kolonu zelených aut se zlatým lemováním, což byly taxíky. Jejich bos se nás krásnou angličtinou zeptal, jestli chceme do Accaby a řekl za kolik to bude a že je možné platit v šekelech, zatímco zpátky nám dá 5 jordánských dinárů. Usazeni do sedaček nás řidič s arafatkou uvítal "Welcom in Jordan" (ta špatná diakritika je naschvál, i na hranicích s ní mají problémy) a zavezl nás před půjčovnu aut. Nicméně neměli jsme se nechat oklamat, řidič nám u půjčovny tvrdil, že nemá nazpátek. A tak jsme se naučili rozpoznat první mrzký tip na turisty. Nevymysleli ovšem, jak se triku bránit ani jak ho řešit a tak si první a zdaleka ne poslední Jordánec namastil kapsy.

S otvírací dobou v pobočce Alama si hlavu nelámali, stejně jako nepochopili koncept rezervace, ale nakonec jsme vyjeli a to dokonce s místní měnou vybranou z bankomatu. Všimla jsem si, že je tu neskutečně bank. Později jsem pochopila, jak jsou schopné přežít. Za jakoukoli platbu kartou si totiž banky v Jordánsku 2 dináry (cca 2 eura). Turisté tedy po vyvalení očí radši platí cashem (z principu) a tak jsou samozřejmě mnohem více vystaveni možnosti být okraden, takže si tu nevyberete, buď vás odře banka nebo místní.

Za hodinu jsme přijeli k branám Wadi Rum do beduínského kempu, kde jsme měli zarezervovanou tůru na velbloudech a přespání v poušti. Beduínská vesnice vypadala jako kemp vprostřed Súdánu a já jsem byla ráda, že můžeme spát na poušti. Protože jsme dorazili později, než jsme se objednali, tak jsme každý dostal svůj lunch-box, vodu i velblouda a už jsme se kolíbali do písku. Nevím, jestli průvodce-beduín poznal, že nejsem direktivní nebo mě nebral v úvahu kvůli mému ženství, ale lano mého velblouda uvázal za sedačku Michalova velblouda. Nebo to snad byla pocta?

Vstříc poušti.

Velbloud je zvláštní zvíře. Je mnohem větší, než si ho člověk představuje a když je přinucen složit se k zemi, aby na něj mohl jezdec nastoupit, vydává zvuky, při kterých by ledajaký ochránce zvířat plakal. Zdálky to zní jako godzilla. Zprvu mi bylo nepříjemné, že to ubohé zvíře tak trpí a nevím, jestli chci, aby kvůli mě tohle podstupovalo, než jsem pochopila, že velbloud je jen jedna velká herečka a zas tak jim to nevadí. Co se týče rychlosti, asi bychom v cíli byli rychleji pěšky. Velbloud totiž neskutečně rád žere a zastaví se u každého trsu po cestě a fígl s ovládáním jsme bohužel odhalili až na konci. Stačilo opakovat tču tču, a ve většině případů to zabralo. Zpátky na cestu znamenalo ui, ale ne s přízvukem jako morčata, ale jako retardovaní. Co se týče fyzického pohodlí, asi bychom byli taky víc ok bez něj, ale tohle byla sranda. Průvodce byl evidentně vytrénovaný fotky-chtivými turisty, protože nás co 15 minut "nutil" se vyfotit.

Jezdci na velbloudech. 

V polovině tripu jsme vybalili luchbox a první překvapení čekalo: pita a mazací sýr značky Panda. Wu? Přisoudila jsem to nutnosti zabalit nám lunchbox, navíc Beduín nám uvařil čaj. Autentické. Za necelou další hodinu jsme dorazili do kempu, kam nám džíp dovezl naše batohy. Po západu slunce jsme dostali uvařenou večeři v pouštní troubě, to je pec zahrabaná mezi písek, ohřívaná jak ohněm zezdola, tak seshora. Podávala se enormní porce kuřete s pečenou bramborou a cibulí a salátem. A pitou samozřejmě. Nikdy bych nevěřila, že jízda velbloudem může být tak vyčerpávající, ale jediné, co jsme ten večer zvládla bylo jen hodinové zírání do ohně v hlavním stanu za snahy nějaké konverzace s našim beduínem. Ten konstatoval, že král vládne zemi dobře. V 7 večer už jsem nevládla a zmizela do našeho stanu s asi 5ti pokrývkama. V poušti je v noci opravdu zima.









Egypt


Egypt. Je velký, je hlučný, je špinavý, je fascinující. Tento příspěvek píšu za čerstva v hotelovém pokoji v Káhiře, s výhledem na gízské pyramidy a s podkreslením hluku ulice. Káhirské ulice ale nejsou ledajaké ulice, ale směs všeho bláznivého, co se v Egyptě dá najít. Ale popořádku.


Do Egypta jsme se dostali vlastně náhodou a skoro omylem. Vše začalo tak, že jsme si prohlíželi tůry pořádající agenturou Abraham Tours v Jeruzalémě a mimochodem jsme objevili Egypt. Tehdy mi došlo, jak blízko to je a tak jsem nadnesla, proč tam vlastně nejedeme? No a tak jsme tady.

Za 5500Kč jsme byli vyzvednuti v hostelu v Eilatu, dopraveni na hranice, doprovozeni do minibusu a obdrželi dva dny soukromého průvodcování a řidiče, přespání v hotelu a snídaně s obědem. Soukromého proto, že minimum lidí na objednání jsou dva a v našem případě to bylo i maximum, nikdo jiný se totiž nepřihlásil. Inu, moc lidí se touhle dobou do Egypta nežene. Jednak není sezona, a jednak politická situace není úplně nejklidnější. Tak jsme se mohli v minivanu hezky natáhnout. Občas nás probudilo zastavení, když se průvodce dohadoval s armádou, aby nás pustila dál. No pohled zajímavý: černé barely s hořícím ohněm, nad kterým si ohřívali ruce vojáci a kalašnikovem přes ramena a s cigaretou v puse. Z Eilatu jsme jeli oklikou přes Sinajský poloostrov, protože kratší severní cesta je obsazená armádou. Přes Rudé moře jsme tak viděli Jordánsko a Saudskou Arábii, wohoo.

Ráno jsme celí a zdraví dorazili do Káhiry. Ahmad, náš průvodce, nám koupil pitu k snídani a následovalo muzeum egyptské kultury s jeho výkladem v angličtině. Dětský sen jakoby ožil, ale zajímavější část přicházela a tím myslím ulice. Doprava tu má řád, ale pro Evropana velmi zvláštní a skrytý. Na silnici najdete všechno, od aut všech tvarů a velikostí po rikši až po spřežení s osly. Silnice sice mají pruhy, ale ne že by to někoho zajímalo. Přechody jsem nikde neviděla, buď nejsou, nebo jsou skryté v dopravě, nicméně ulice se přechází tam, kde je to třeba prostě tak, že se do silnice vstoupí. Děti, ženy, starci, postižení, všichni se vám před autem projdou s klidem ve tváři a nevzrušeně, protože ví, že auto/rikša/osel prostě zastaví. Troubí se tu. Na kolech projíždí prodejci s plátem vyskládaným pita chlebem. Po stranách ulice sedí lidi nebo zvířata, pasou se tam koně a ožírají rostliny rostoucí na horách odpadků. Největší panoptikum začíná v malých uličkách vedoucím k pyramidám. K tomu všemu se přidávají prodavači zeleniny, mandarinek, slepic. Masna znamená zdechlinu kolem níž se motají děti a kapesním nožíkem si odřezávají svůj kus. Na schodech a židlích sedí starci a popíjejí čaj nebo si dávají shishu. Všechen ten mumraj zahalený ve smogu nebo mlze se špatně popisuje a ani video jej nezastihne v celé své "kráse".




Pyramidy v Gíze se halí v mlze a smradu, tedy všudypřítomného smogu. Zajíždíme dovnitř a připravujeme se na dotírání všech možných prodejců s hlavami Nefertiti a Tutanchamona, malých pyramid a anchů a arafatek. Nejhorší jsou pasáci velbloudů. For free neznamená for free, takže jediné co zbývá je opakovat šukra, šukra, tedy ne, děkuji. U Sfingy ale neodolám a koupím si deset papyrusových záložek. Ti malí parchanti mě totiž nazývají Shakirou a tak jim 10 egytských liber věnuju. U vchodu mě alespoň pochválili, že vypadám jako Kleopatra a tak mi zvedli náladu.

Po výborném obědě jsem pyšná, že jsem to přežila nicméně dál jsem podlehla horším svodům a to předváděcím akcím. Sladký mandlový olej na rty samozřejmě nemohl zůstat nenakoupen, protože jsem tu přece jenom jednou. Náušnice ve tvaru kartuše s mým jménem psaným hieroglyfy jsem vždycky chtěla a na papyru kreslené obrázky se mi přece taky někde budou hodit. Ještěže už míříme hotelu, kde musíme odpočívat na snad méně náročný den. Říká se, že cokoli pod 4 hvězdičky v Egyptě je hnus, takže náš 3hvězdičkový hotel nic moc. S umytím vany se nikdo moc nezabýval, ale aspoň máme na spaní něco, co s sebou nekodrcá na silnici. Máme sice výhled na pyramidy, ale pod okny křižovatku, což kvalitě spánku moc nepřidá.



Postupně aspoň doprava slábne. Večer se jdeme najíst do místního s Ahmatem a cestou zpátky se modlíme, aby naše zažívání sneslo mangový džus, co nám koupil na cestě zpátky do hotelu. Právě u stánku s džusy se do Michala zamilovala malá Egypťanka a kdyby byla větší, třeba by za něj zaplatila velbloudy :).

Den 2 v Egyptě již tak nabitý nebyl. Čekaly nás pyramidy v Sakkáře, další muzea a největší místní mešita. Po obědě jsme už mířili zpátky do Izraele. Cesta byla tentokrát mnohem kratší a rychlejší, protože jsme projeli přes Sinaj severnější cestou. Kontroly zato byly důkladnější, protože další den se očekávaly výsledky referenda o novou ústavu a útoky na Suez od Muslimského bratrstva. Se mnou, jako se ženou, se nikdo nikde nebavil, takže jsem mohla všechno v klidu prospat. Vstup do Izraele byl jako vstup z bahna do čisté koupelny. Vzduch byl čistější a vše tak nějak krásnější do chvíle, než jsme zjistili, že průvodce, co nás měl vyzvednout u hranic a dovézt do hostelu se na nás asi vykašlal a užíval si radši šabat. Co dodat, chytli jsme si autobus, poradili dalším cestovatelům (díky peripetiím s pokutami už jsme v Eilatu jako doma) a mentálně se připravujeme na vstup do závěrečné fáze: Jordánska.

Fotos: https://www.facebook.com/veronika.schiebertova/media_set?set=a.10202270339594152.1073741830.1660672245&type=3

Něgevská poušť

Cestou na jih toho moc není. Izrael na jihu je jen poušť, o čemž dobře věděl Ben Gurion - první izraelský předseda. V jeho pouštním domě jsme se dozvěděli nejenom, že vypadal jako Bilbo Pytlík, ale že poušť miloval tak, že se do ní na stará kolena přestěhoval pionýřit. V ČR bychom se jistě shodli, že některým naším politikům by delší výlet na poušť taktéž neuškodil, že? 

Ben Gurion aka Bilbo Pytlík. 

V parku Ein Avdat zrovna padaly kameny, takže jsme dostali peníze zpět a místo stezky spáchali dobrý skutek a svezli s sebou do Mitzpe Ramon izraelskou ženu. Tak jsme se z první ruky dozvěděli, že Izraelci mají povinnou vojenskou službu po skončení střední školy v 18ti letech, kluci 3 roky, holky 2 roky. Velmi rádi ale dobrovolničí pár let navíc. Teprve pak případně nastupují na univerzitu nebo do práce. Kupodivu už všichni armádní dívky i chlapci byli mentálně vyspělí a tak jsme vznesli tezi, že armáda je povinná i za účelem zpacifikovat uřvanou mládež.


Ein Avdat.

V návaznosti na beduínské muzeum, které jsme přes den navštívili, noc jsme tematicky zakončili stylově přespáním v beduínském stanu. Tedy hostelu. Hostelu, který sestával z tří velkých a pár malých beduínských stanů a měl vlastní čajovou zahrádku. Nejkrásnější na poušti je, že je tam ticho. A žádný izraelský děti. 


Náš hostel. 

Jeho zahrádka. 

Poušť, pro změnu.

Druhý den jsme vyrazili do přístavního Eilatu přes pokračující poušť s krátkou přestávkou v pouštním "safari", které bylo věnováno pouštním zvířatům a jenom jim. Zaútočil na nás pštros, ale stihli jsme rychle zavřít okýnka. Tady budou nejlépe hovořit fotky. 











Bonus:

Útočící pštros. 

Protože jsme se už v Jeruzalémě rozhodli pro rozšíření tripu směrem na západ do Egypta, měli jsme v Eilatu jako posledním cíli v Izraeli určitý čas na oddych před odjezdem. Dorazili jsme v úterý odpoledne po safari a už se spíš jen umyli a odpočívali. Zlikvidovali jsme zásoby instantního jídla a dopracovali co jsme museli.
Hostel byl asi nejzvláštnější hostel, co jsem kdy viděla. Na stěnách visely surrealistické výjevy ze starozákonních příběhů a stěny byly různě malované a vyřezávané. Ve stolech byly vložené krabičky na deskové hry a venku byly různě vyřezávaná zvířátka. Celé dva dny pobytu si pan vrátný vždycky nějakou tu ovečku vzal s vyřezával nebo maloval, zatímco si zpíval. Bylo to zvláštním způsobem roztomilé a velice jsme mu fandili, aby si svou ovečku ohobloval, jak si přál. 

Druhý den, který byl zamýšlen jakožto odpočinkový se zkomplikoval. Nejprve mi nikde nechtěli vzít Visa kartu a pro jistotu ani Mastercard kartu. Prý mezinárodní karty neakceptují. Paráda. Vystřídala jsem 5 bank a asi 15 bankomatů, než mě zachránila jakási banka, kde je Visa akceptovatelná. Naštěstí směna šekelů na dolary už nebyla problém (do Egypta se platí vstupní poplatek 80 dolarů na osobu). S méně problémy jsme se jali uvelebit na pláži a potápět se v Rudém moři. Zima jako prase, ale dali jsme to. Když jsem zjistila, že při potápění dostávám záchvaty panické hrůzy, uchýlila jsem se radši ke slunění v závětří a uhnala si tak první spálení roku 2014.

Nepříjemnosti dne však ale pokračovaly. Po cca hodině a půl jsme zjistili, že na našem autě se opět! třepotá jakýsi papírek nápadně připomínající ten předchozí s pokutou. Vzhledem k tomu, že jsme si dali obzvláštní pozor na to, abychom zaparkovali na placeném parkovišti s automatem a řádně zaplatili jsme si říkala, že to tak nemůže být. Bylo. Buď má izraelská policie hodně dlouhou chvíli, nebo nás někdo prostě práská nebo nás má na hledáčku Mossad, jinak to není možný. Po hodině nadávání na z“““““ Izrael hlavně Michal nebyl dalek tomu se sbalit a odletět zpátky do Evropy. Pán z hostelu nás ujistil, že to (tedy dostat pokutu za řádně zaplacenou taxu se řádně umístěným papírkem za sklem) je tady naprosto normální a děje se to i jemu, takže to není, protože cizinci. No, alespoň jsme měli odpolední dobrodružství se sháněním policejní stanice, kde nás poslali jinam. Naštěstí v jiném místě nám to prostě bez hnutí brvy zrušili. Asi denní rutina. Už trochu víc chápeme tu potřebu hoblování umělých zvířátek. 

Eilat jinak vypadá jako Las Vegas/LA, všude příliš světla, jídlo, 24/7 supermarkety, směnárny, zábava, na kterou jsme neměli náladu. Město na dovolenou s plážemi a přístavem. Věřím, že v létě se tu nedá hnout. Prakticky na okraji Eilatu jsou dva hraniční přechody, jeden do Egypta a druhý do Jordánska. Oba se nám budou hodit, zůstaňte s námi. 

PS: fotky z celé Izraele na této adrese: https://www.facebook.com/veronika.schiebertova/media_set?set=a.10202268628911386.1073741828.1660672245&type=1



Mrtvé moře

Po Jeruzalémě míříme na jihovýchod. V neděli ráno se vydáváme směr Mrtvé moře. Dostat se k autu není tak jednoduché, stejně jako ho odbavit, ale to není nic, na co bychom nebyli zvyklí. Rovnováha sil se začíná projevovat a my dostali pokutu a to za necelou hodinu, co auto skončilo zaparkované na místě. Asi nás někdo napráskal.

Mrtvé moře je něco přes hodinu cesty směr na jih od Jeruzaléma. Cesta připomíná oblast kolem Nevady a Utahu s červenými skalami, jen je tu navíc azurové moře, tedy vlastně jezero. Nejdřív se stavíme na Ein Gedy, což je zastávka kousek od Massady. 20 shekkelů (pracovně nazýváno šakaly) nám umožní dostat se až skoro na vrchol hory, ze které teče voda, tudíž vytváří spousty minivodopádů. Skoro až na vrchol proto, že v Izraeli mají prazvláštní zvyk skoro všechno zavírat nejdéle ve 4, a tuto trasu zavírali už v 13:30 :/. Ale aspoň jsme se nespálili, teplota už vystoupala hezky přes 20 stupňů, na sluníčku bylo vedro. Všude se pohupují palmy a zpívají ptáci a ve vzduchu jde cítit slané moře, kýč jak bič.



Po výstupu jsme si dali oběd a hledali mezi předraženými věcmi kde snad mají být výtažky z Mrtvého moře něco, co nás nebude stát jmění a posunuli se na pláž. Zprvu se mi moc nechtělo, protože jsem očekávala, že voda bude studená. Člověk to ale přece MUSÍ vyzkoušet, když je tady, že. Z pláže na mě pokřikoval jakýsi pán, jestli nechci bahno, zadarmo. Když mě začal bahno vmasírovávat na tělo, pochopila jsem, co z toho má...na některých místech si dal záležet trochu víc, než bych si přála :D. Nicméně bahno ztvrdlo (nejspíš nejenom bahno), pořídila jsem fotky, mám co dávat na FB/chlubit se dětem a teď už tam vlézt prostě musím, protože jsem od bahna. Voda byla nakonec nejmenší problém, protože je teplá, ale na břehu jsou pěkně nehezké ostré kameny, obalené vrstvami soli. Pocit, jaký to je, se moc nedá popsat, ale je to jakoby byste se snažili plavat, ale nejde to, protože nohy nepotopíte po hladinu abyste mohli pořádně kopnout.




Po smytí bahna (pán mi ukázal, že se mám odrhnout solí) jsme se osprchovali a přesunuli nás na další stop k pevnosti Massada. Protože se nepodařilo zabookovat nic dopředu, byli jsme docela připravení strávit noc v autě, a tak jsme byli přesťastní, když byl volný pokoj, sice drahý jako v paláci, ale se SLADKOU vodou a teplou večeří. Vyprodání všech levných pokojů uprostřed ničeho v lednu se vysvětlilo skupinkou 60 mladých Izraelců, před nimiž nás pan vrátný nepokratě varoval. Prý se nevyspíme. Byl ale tak hodný, že se nás snažil umístit co nejdál od řvoucí zvěře, jak je nazýval a varoval nás, ať na večeři přijdem včas, jinak už se nenajíme, protože nás ta záplava zničí... Když se komplexem začal ozývat řev podobný Židům tančícím na šabat, pochopili jsme. Tahle země není starý.

Po příšerném řevu izraelských dětí jsme se ráno vzbudili s odhodláním zdolat pevnost Massadu. Když píšu ráno, myslím tím vlastně noc (aspoň pro mě), to jako že ve 4 hodiny. Málem jsem umřela, a ani nebyla zima, aby mě něco probudilo. Co mě naopak po cestě popohnalo byly ty samé ječící izraelské děti deroucí se v zástupech zezdola. Unikla jsem taktak a stihla východ slunce nad Mrtvým moře. Pevnost, dnes tedy spíš ruina byla vystavěná králem Herodem a byla dobita Římany.





Jeruzalém

Jako fakt nevím, jak mám nastavit to panorama, aby nepřesahovalo lištu :)

Ačkoli přistáváme v Tel-Avivu, naše první pořádná návštěva směřuje do Jeruzaléma. Tel-Aviv prý není nic moc, pravděpodobně jako každé administrativně-správní město. A proč nelétají mezinárodní lety přímo do Jeruzaléma těžko říct.  

Naše očekávání byla překonána. Zaprvé jsme čekali dlouhé odbavení, nejspíš ještě víc paranoidní, než při odletu, zadruhé jsme nevěděli, jak přesně se v noci dostat do Jeruzaléma. A tak jsme si zabookovali hostel až na druhý den s vidinou toho, že prostě jednu noc spánku oželíme. Paranoidní kontrola nejenže se nekonala, ale i výdej batohů byl bleskurychlý, stejnětak nenastal problém s bankomatem. Máme štěstí, což je na začátek krásné, protože není nic horšího, když vás vaše cílová země naštve hned na začátku. Bohužel klika na začátku většinou bývá vykoupená budoucím neštěstím někde jinde. To ale zatím nevíme, a tak míříme na čerstvý teplý lednový izraelský vzduch. Venku stál pán a vyřvával "džerusalem". Minivan, takzvaný sherrut, tedy sdílené taxi, kam se vejde kolem 15ti lidí a je na Blízkém východě celkem běžné se stal odpovědí na naši otázku jak do Jeruzaléma.. Samozřejmě, když jsem chtěla prohlásit, že to je super, že zas můžeme česky nadávat, tak vedle nás promluvila slečna Češka, že snad radši ne. Přejezd byl snad méně než hodinu (dobré silnice), ale skoro stejnou dobu trvalo rozvážení všech pasažérů přímo před jejich dům. Nám se to výborně hodilo, protože jsme se tak dostali na místa, kam bychom se asi sami jen tak neodvážili. Ano, i tady taková jsou a nejsou to ta palestinská.


V židovských ortodoxních čtvrtích na okraji Jeruzaléma se žije skoro stejně, jako před sty léty, alespoň co se rodinného života týče. Mají striktně předepsaný oblek černé barvy pro muže a nevýrazné pro ženy. Nic jako barvy se netoleruje a proto jsem měla štěstí, že jsme byli v autě, protože za svítivě červené kalhoty by do mě asi vletěl planoucí šíp. V jedné ulici jsme dokonce zahlédli hořící převrácené auto a střepy, asi pozůstatek pouliční demonstrace kdovíkoho proti kdovíkomu. Vidět demonstraci - checked. 

Sherrut nás zavedl přímo před hostel Abraham Hostel Jerusalem, kde nás naštěstí ubytovali i o 12 hodin dříve. Hostel, který se stal asi naším nejdelším ubytováním se jinak moc povedl a patří zatím asi k nejlepším, kde jsem kdy byla.


Ráno po snídani jsme si mohli vybrat ze škály aktivit, přičemž jsme zvolili Starý Jeruzalém. Jelikož hostel je na Davidka Square, tedy asi 10 minut od Jaffa Gate, tedy brány do starého Jeruzaléma, nebyl to problém. Průvodkyně nás dovedla přímo před bránu a tam nás předala dalším průvodcům, kteří nabízeli buď kratší dvouhodinovou verzi prohlídky za dobrovolný příspěvek nebo čtyřhodinovou tůru se vstupy. Byli jsme oba docela zmožení, a tak nám 2 hodiny šlapání přišly dostatečné. 

Starý Jeruzalém sestává ze 4 čtvrtí: arménské, křesťanské, muslimské a židovské. Arménská je tak tajemná, že se do ní jako ne-Armén nedostanete. Drží si stále svoji identitu a žije v ní jen okolo 500 lidí. Jediný arménský zážitek pro nás byla večeře za cenu větší než-li velkou. Muslimská čtvrť je největší i nejlidnatější s dvaceti tisíci lidmi a leží v ní Temple Mount se zlatou kopulí, jedno z nejsvatějších míst pro muslimy, kam jsme se bohužel kvůli jejich svátkům nedostali. Stejné místo, kde je vystavěn Temple Mount je místo, kde byl již dvakrát vystavěn a dvakrát zbořen Chrám, který byl posvátný pro Židy. Jediné, co z něj zbylo je slavná Zeď nářků, kde se modlí a v pátek večer, při začátku šabatu i tancují.

V křesťanské čtvrti leží kostel Vzkříšení, na místě, kde měl být ukřižován Ježíš. Je to jedno z nejsvatějších míst pro křesťany a proto jsou všude fronty lidí. Na toto místo vede křížová cesta, s vyznačenými body, kde co Ježíš udělal nebo neudělal. Nutno podotknout, že stanoviště šest se svatou Veronikou není skoro vůbec označené a vůbec nechápu, jak si to mohli dovolit :). 

Další den jsme se vydali do Muzea David Tower (která je ve skutečnosti Herod Tower, jak jeruzalémské) a na Olivovou horu. Upřímně se v historii tohoto místa příliš nevyznám, ale když to shrnu, tak: vytyčte si bod a křesťan, muslim a Žid vám k tomuto bodu pravděpodobně řekne něco jiného. Jelikož nejsem křesťan, muslim ani Žid, tak mě to nechávalo chladnou, jen lehce zmatenou, což je ale stav, který se neliší od stavu normálního. Jestliže si tedy dovolím Jeruzalém "shrnout", bude to asi něco ve smysli paralelního města, kde se historie píše v myslí jednotlivců i národů zcela jinak a snad to dělá Jeruzalém Jeruzalémem. 


No a potom, co jsme tedy do místních tajů nepronikli se ubíráme směrem na jih. 




pátek 10. ledna 2014

Izrael a nejen on

Izrael je zemí, kterou jsem sice vždy chtěla navštívit, nicméně ne zcela nutně a pravděpodobně v dobu vzdálenější než-li bližší. Svět ale zrychluje a tak i cestovatelské sny se plní rychleji a jinými cestami, než člověk očekává. 


A tak se stalo, že jedeme do Izraele. Letenky byly překvapivě levné (společnost El Al ) a náklady by v Izraeli neměly být výrazně vyšší, než v ČR. (omyl, jež byl samozřejmě velmi brzy vyvrácen)


Protože už mě nebaví příliš plánovat, poptala jsem se známých, jaká jsou jejich doporučení: z Izraele se tak stalo Izrael & Jordánsko, a ještě později i Egypt a trip tedy můžeme směle nazvat Tripem po Blízkém Východu. Nebylo by na škodu vzít to i na jiná místa, ale vzhledem k bezpečnostní situaci Sýrie a Libanon nejsou ta pravá volba a v Saudské Arábii je jen bezbřehá poušť. Možná to je taky poslední možnost, jak se sem podívat, ve zdejších krajinách jeden nikdy neví.

Ve středu 8. ledna jsme tedy opustili Brno a Student Agency nás dovezla na Schwechat ve Vídni. Po delší době v Evropě mě na odbavení překvapili kontrolními otázkami typu "v jakém jste vztahu, jak dlouho se znáte, jak se jmenují vaši spolubydlící?". Spolkla jsem odpověď "a co je vám po tom?" a radši si užila soukromou protiteroristickou kontrolou papírky proti výbušninám. Říkali jsme si, že přece nejsme podezřelí, jsme exkluzivní :). Letadlo bylo poloprázdné, ale už se objevovali nějací "kloboučníci" tzn.: ortodoxní Židé v černém s vysokými kloboučky. Samozřejmě nejvíc zajímavé na 3hodinovém letu bylo jídlo, velmi typické a velmi dobré: pita s humusem a kuře s kuskusem a fazolkami. Byla skoro půlnoc, když kapitán ohlásil přílet do Svaté země. 


PS: Dostal se ke mně jeden velmi vydařený blog, kdybyste Izraele neměli dost.