Den 1.
Prvním dnem
naší cesty je středa. Budíme se klasicky na sedmou a snažíme se
do auta narvat všechno, co potřebujem, a vynechat všechno, co
nepotřebujem (toho je samozřejmě víc). Jsem statečná a hipíkům
nechávám dvoje kalhoty a čtvery trička. Zbytek věcí je třeba
tzv.: předvyprat, tedy vyprat všechno, protože v budoucnu se moc
prát nebude. Loučíme se s bossem chřestové farmy Dougem,
který na oslavu posledního dne sezony ráno třikrát vystřelil
svojí puškou. S Laurou a Nigelem, kteří nás hostí posledními
tipy na cestu. S Mikem, kterého ještě snad uvidíme na zpáteční
cestě. A s hipíkama. Prý jsme u nich vítáni kdykoli, kdekoli
zrovna budou, což ale netuší ani oni sami.
Jelikož
celkem poprchává, věci schnou na sedačkách už za jízdy směrem
ke Calgary.
Z Crestonu odjíždíme kolem jedné odpoledne a i když cesta do
Calgary má trvat asi 6 hodin, tak se zastávkou v Cranbrooku pro pár
posledních maličkostí a časovým posunem je to hodin skoro osm.
Ne, že bychom po Calgary nějak toužili, ale máme tam
potencionální zájemce na spolucestování. Díky datu, ve kterém
jedeme se totiž quest najdi
svého spolucestujícícho
stává skoro nesplnitelný. Po marném hledání na Zdi Zažijte
Kanadu na FB, kde sice zájemci byli, ale buď neměli čas v tento
termín nebo ještě neměli peníze či nedostali prodloužená
víza, jsem své úsilí přesunula ma Craigslist. To je celosvětová
internetová komunita, kde lze nalézt úplně všechno. Je to i v
Evropě, ale není to moc známé, zato tady na tom všichni žijou.
Chceš-li práci, jdi na Craigslist, chceš-li bydlení, jdi taky tam,
chceš-li spolujízdu, poslouží ti sekce rideshare.
Ovšem
tam zase zájemci
preferovali rychlo jízdu bez přestávek do jejich destinace. Jeden
Aboriginec Jayson se mě zase při prvním e-mailu zeptal, kolik toho
vím o evropské imperiální nadvládě nad územím Native
obyvatel. Hm, asi ne. A tak zbyl pouze 48letý původem Rus Mike
toho času z Calgary. Domluvili jsme se tedy na schůzce, stejne jako
s Češkou Hankou, ktera byla v Calgary na WH a nemohla s námi jet
kvůli termínu.
Je neuvěřitelné,
jak rychle se krajina změnila. Po pár hodinách jízdy ihned za
cedulí Vítejte v Albertě zůstaly
The Rockies v pozadí a my se ocitli na albertských pláních a
prériích. Protože byla středa, byla dálnice do Calgary zcela
prázdná. Rus Mike naštěstí bydlel hned u dálnice, takže
skomírající GPS vydržela navigovat až do cíle. Bohužel Mike
nevypadal moc rozhodnutě a nakonec z něj vypadlo, že aby s náma
jel, museli bychom mu udělat místo v autě, kde by spal, protože
ve stanu spát nebude. No tak jsme mu dali sbohem, ale aspoň to
přespání jsme měli. Na zemi – ovšem zdaleka nejluxusnější
na dlouhou dobu dopředu.
Den 2.
Další
den jsme se ráno sešli s Hankou v downtownu v Calgary, asi na
nejhezčím místě, co mohlo Calgary nabídnout a to jest břeh
řeky. V MEC storu jsme ještě nakoupili pršipláště a vyjeli
směr Banff
a Jasper.
Odjezd z Calgary je hrůzostrašnou událostí. Právě na cestě se
totiž ve celé své “kráse” vyjevují satelitní městečka
okolo, zatímco je míjíte na čtyřproudé dálnici asi
tak...hodinu. Příjezd do Banffu je ale hned jiná záležitost.
Vracíme se zpátky do Rockies. (Při vstupu do národních parků se platí vstupné, buď jednorázové nebo celoroční kartička na celé auto, bez jména, tudíž přenositelná).
Ten den už jsme
pouze dojeli do Banffu, nabrali letáky v informačním centru a
ubytovali se v našem prvním kempu TwoJake Lakeside. V Kanadě jsou mimo soukromé kempy v
zásadě dva typy kempování: státní a provinční. Ty první v národních parcích. Jsou dražší,
ale lépe vybavené. Platba je ale za místo, nikoli za osobu, a to
místo je dostatečně velké pro minimálně dvě auta a několik
stanů. Většinou je kemp rozdělen na jakési sekce (viz. výše), které mají
jeden středobod a okolo něj se točí jednotlivá místa. Každé
místo má ohniště (po kempu jsou místa s nasekaným dřevem, ale
za oheň se platí) a dřevěný stůl jako na odpočívadlech a
pitnou vodu. Samozřejmostí jsou suché záchody. Takovýto druh
místa se dá sehnat od 15 dolarů. Vybavenější kempy jsou potom
se splachovacími záchody případně sprchami, luxusem je pak
elektřina a vybavení pro kempingovací přívěsy. Provinční kempy
jsou neziskové, převážně v cenové relaci 12 dolarů za místo a
čítají jen ohniště, stůl, vodu a suché záchody.
Den 3.
Banff je malebné městečko přímo ve
středu národního parku Banff, aby se to nepletlo. Je to takový
albertský Whistler. Čítá asi 3000 obyvatel, ale během turistické
sezony přímo exploduje a celoročně jej navštíví milion
návštěvníků. My Banffem jen rychle prošli, většinu času
strávili v městké knihovně vyřizováním a nabíjením
elektroniky. Aby se neřeklo, zajeli jsme se podívat na zdejší
dominantu Banff Springs Hotel. Michal řekl, že je to odporný a
radši se věnoval pozorování svištů na fotbalovým hřišti.
Odpoledne jsme namísto TransCanada
Highway vybrali Bow Valley, paralelní ale scéničtější cestu s
výkladem o zvířátkách :-). Cesta nás k večeru dovedla do Lake
Luis.
Jelikož bylo ještě světlo, tak jsme si vybrali jeden
hike, kterým jsme se dostali až na vrchol hory s čajovnou. Brodili
jsme se sněhem, na vrcholu potkali přerostlý morče, se nás vůbec
nebálo a dolů jsme běželi zkratkou, která se ukázala být
koňskou cestou plnou bahna a h...noje. Do kempu jsme dorazili přesně
předtím, než začalo pršet. Kemp měl tentokrát i sprchy, ale
tak daleko, že jsme museli ke sprchám jet autem :-D.
Den 4.
Tento den byl vizuálně asi
nejzajímavějším dnem dosavadní cesty a to protože nás čekala
cesta po Icefield Parkways. Ta se řadí k nejhezčím
scénickým cestám na světě a to zaslouženě. Ačkoli bylo pod
mrakem, výhledy byly stejně majestátní. 240 kilometrů dlouhá
projížďka je protkaná sérií zastávek, odpočívadel a tras do
okolí. Nejpopulárnější atrakcí je ledovec sestupující z
ledovcového pole Columbia. V jedné zastávce lze vystoupat na
kopec, ze kterého je na tento ledovec výhled, na druhé zastávce
lze vystoupat přímo k němu, popřípadě si zakoupit místo v
autobuse, který vás zaveze přímo na něj. Značky po cestě
ukazují, jak ledovec v posledních desetiletích ustupuje.
Rozhodli jsme se odklonit od Jasperu a
po Icefield Parways jsme se
stočili severně. Ihned po změně směru bylo vidět, jak se
krajina zase mění zpět na Albertu. Vypadá to, jako v zemi
divokých koní. Prérie pokryté trávou a občasnými lesy,
Skalisté hory a Jasper na západním horizontu. Centrem rančerské
oblasti je malé městečko Hinton. Je půl desáté večer a
venku je stále světlo jako odpoledne a tak pokračujeme, dokavaď
se nezačne stmívat, což je přibližně kolem jedenácté. Tehdy
zajíždíme samoobslužného kempu v Grand Chache.
Samoobslužný kemp znamená, že si člověk najde místo sám, v
kanceláři vyplní papíry a do obálky přidá peníze. V Grand
Chache se nejspíše moc turistů nezastavuje, protože když jsem se
ptala na cestu, místí přiopilci mě málem nepustili, jak jim ČR
přišla exotická. Stejně tak nechtěla Michala pustit paní další
ráno v kempu. Jenže my museli odpočívat, abychom byli ráno čerství na začátek ALASKA HIGHWAY!