Alaska Highway

“Když opadly rušné dny zlaté horečky, důlní činnost i Yukon čekal útlum. Po 40 let zůstala oblast o samotě. Po drsném probuzení, které nastalo po útoku na Pearl Harbour, přinutil strach z japonské aljašské invaze na kontinent prezidenta Franklina D. Roosevelta zahájit stavbu silnice z Dawson Creeku v Britské Kolumbii do Fairbanksu na Aljašce. Jde o společný projekt USA a Kanady.”

(National Geographic, Velký průvodce Kanada)

Den 5.

Z Grande Cache do Grande Prairie se cesta nijak výrazně nemění. Grande Prairie je oblastní centrum a lidově řečeno – je hnusný. Čím výše položená rovnoběžka, tím horší města. Začínám se děsit Anchorage. Jakoby krása přírody musela být kompenzována nelibostí lidských sídlišť. Aspoň jsme si ale mohli nakoupit nový plynový vařič, jelikož ten starý z garage salu vypověděl službu. V místní knihovně taktéž nalézáme internet. Další a nejvýznamější zastávkou dnešního dne je Dawson Creek. Na městě samotném asi není nic zajímavého, kromě poněkud zneklidňujícího faktu tří liquer storů v jednom bloku a skutečnosti, že tady začíná nultá míle Alaska Highway. Tedy začínala. Kdysi dávno totiž byla nabořena autem a tak jí museli přesunout :).

Večer je opět světlo a na dálnici nikdo nejezdí, když po asi 150 kilometrech narážíme na našeho prvního stopaře. Dá nám trochu práci shrabat všechno oblečení ze zadních sedaček (aneb čím víc místa máš, tím víc bordelaříš), ale Simon je po třech hodinách stání rád za cokoliv. Jelikož jede až do Whitehorse a sám nabízí přispět na benzín, bude naše Montana na další tři dny čítat tři cestující.

Večer nás tentokrát obdařil nejen extra porcí svitu, ale i mlhy na cestě a v okolních lesích a zapadajícím slunci. V deset večer jsme se nicméně poprvé rozhodli ušetřit za kemp a přespat na odpočívadle u dálnice. Kromě mračna komárů vedle nás kempovali Američani (na stanu měli zapíchnutou americkou vlaječku) na tříkolkách, kteří sem vyšlapali za 3 týdny. Respekt.

Den 6.

Stavíme se ve Fort Nelson Visitors Centru a muzeu pokračujíc směrem do Watson Lake. Neděje se nic zajímavého kromě toho, že je vedro. Cesta vede Stone Mountain National Park a Mucho Lake Provincial Park, které jsou jen zlomkem toho, co Northern Rockies nabízí. Na silnicích potkáváme zvířátka :). Výše po cestě se nachází Liard River Hot Springs, kde se lze smočit v horkých pramenech, od 8 do 10 PM zadarmo.

Den 7.

Watson Lake je branou do Yukonu. Yukon má přibližně 30 000 obyvatel. 24 tisíc žije ve Whitehorse na severu, 1500 v Dawson City, něco ve Watson Lake a zbytek jsou vesnice v řádu stovek či desítek obyvatel. Dá se tedy říci, že návštěvou ve Watson Lake jsme navštívili takové yukonské Brno :) Ve Visitors centru nás vybavili tunou materiálů všeho druhu a hlavně nám nabídli yukonský pas, což je modrá knížka se zajímavými místy v Yukonu, kam držitel sbírá razítka za navštívené destinace, načež na konci sezony může vyhrát unce yukonského zlata.

Hned prvním místem je visitors centrum, obklopené Sign Post Forest, což je les značek, státních poznávacích. Tuto tradici začal jakýsi stavitel, kterému se stýskalo po domově. Od té doby sem cestující neustále přinášejí novější a novější značky a při posledním sčítání se jich napočítalo 70 tisíc. Našli jsme i pár českých.

Trochu jsme poobědvali a počkali na promítání v Northern Lights Centru přes ulici. Show za 8 dolarů ukazovala jednak historii vesmírných letů a v druhé části se věnovala Aurore Borealis, tedy polární záři. Při cestě z Watson Lake jsme se stavěli ve staré letištní budově u jezera a výkladem o kanadské pomoci Rusku ve druhé světové válce. Pak už jsme jen jeli směrem na Teslin, malou vesničku mezi Watson Lake a Whitehorse, abychom se ubytovali v provinčním parku u cesty.

Den 8.

Ráno jsme vstali brzo abychom stihli dvě atrakce ve městě: Heritage Museum a Johnston Museum. Na území Yukonu se nachází 13 původních kmenů a všechny mají svá teritoria. Proto se v každé vesnici při vjezdu nacházel jednak značka Welcome, ale i značka v jazyku daného kmene/národa. Vesměs všechny kmeny mají také zřízené centrum, které slouží jako místo pro kulturní akce a sociální život a obsahují expozice o historii daného etnika. Teslin jemístem kmene Tlingit, jehož nejslavnějším členem byl George Johnston, kterému je věnováno druhé muzeum ve městě. Čím byl George slavný? Pořídil si auto :). Ale ne tak ledajaké, ale první ve vesnici, ve které nebyla ani cesta. George jí tak vlastnoručně vysekal. Dnes je zakomponována do Aljašské dálnice.

Dorazili jsme do Whitehorse, hlavního správního centra Yukonu. Klasicky jako první navštívíme Visitors centre a tam narážím na inzerát od švédského cestovatele, který chce podniknout okruh Aljaškou. Nefunguje telefon, Rogers prostě síť v Yukonu neposkytuje. Tak musíme sehnat mezinárodní telefonní kartu a telefon, aby nám na uvedeném čísle řekli, že Emma (takže je to ona) je na kajaku a vrátí se v pátek ráno. Jelikož jsme už týden na cestě, tak nám nevadí dva dny na jednom místě a jěště k tomu v pěkném kempu, který jsme našli (RV Pioneer). Ve Whitehorse se toho navíc dá dělat spousta. Jen atrakcí z yukonského pasu je tu deset. Navíc Simon s sebou přines nějaký vir, a já mu pomalu začínám podléhat. Ještě v půl jedné v noci je světlo jako v podvečer.

Další den nemáme naspěch a tak zůstáváme přes hodinu v Yukonském muzeu i u lodi S.S. Klondike. Jsme unavení a tak jdeme zase kempit do kempu.

Den 10.

V pátek ráno se odbavujeme z kempu a voláme na číslo, jestli Emma dorazila. Že prý v pět. Kdyby nebylo konstantní světlo, tak bychom byli nuceni odjet, ale že bylo, tak jsme klidně počkali. U dálnice měli výkladové centrum o dávné Beringii, kontinentu, který při dobách ledových vyvstal ze dna moří, jak vody zamrzaly. Taky jsme si vyzkoušeli vrhače oštěpů.

Emma se nakonec objevila po sedmé. V situaci, kdy jsme neměli mobil ani nic jiného byl trochu risk tvrdit, že budeme v knihovně, a pozná nás protože jsem dívka v červených kalhotech, ale nic jiného nám nezbylo. Knihovnu mezitím zavřeli, a tak jsme trvdli na parkovišti před ní. Tak za hodinu se objevila dívka evidentně hledající a co by člověk nečekal, přitáhla s sebou dva Čechy :D. Když nás hledala, náhodou na ně narazila, že prý jestli jsou ti Češi, a oni, že ano, ale asi ne ti správní, a připojili se k ní, aby viděli ty Čechy. Haluz. Kluci se chystali splavit řeku z Whitehorse do Dawson City.

Bohužel naše trasy s Emmou se lišily tak, že by se daly zkombinovat, ale jí se nabídlo více lidí, a nichž někteří jí seděli do plánu více. Dohodli jsme se ale, ž bychom se mohli sejít v Denali, rozloučili se s Čechy i Emmou a jejími přáteli a jeli vstříc poslední zastávce na Yukonu: Dawson City. Simon se rozhodl, že nás neopustí a pojede s námi až tam.

Den 11.

Dawson City je ikona. Ikona zlaté hořečky proběhlé na přelomu minulého století. Dawson si svoji slávu zažil právě tehdy, a to když jeho obyvatelstvo čítalo kolem 30 000 lidí. Nutno však říct, že většina z toho “bydlela” ve stanech. Město třikrát shořelo a zase se vybudovalo, pokud lze za vybudování označit hliněné cesty (které jsou tam dodnes, chodník v Dawsonu prostě nenajdete). To proto, že v Dawsonu je teplota většinu roku pod bodem mrazu, a zbytek roku bývá vše rozbahněné. Dawson tedy není místo, kde srdce plesá a taky hned po objevení zlata na Aljašce se stanová populace sbalila a odešla, město se scvrklo na pár set lidí. Dnešních obyvatel je zhruba 1800.

Přesto do Dawsonu jezdí vcelku dost lidí, ač není přímo na Alaska Highway, nýbrž na Klondike Highway. Jelikož jsem byla nemocná a pršelo, tak jsem si jen postavili stan, aby jsme ho po dvou hodinách přestavili a spali v autě, protože stan plaval na 10 číslech vody.

Den 12.

Zrána vyjíždíme z kempu Bonanza Creek na obhlídku národní památky Dredge N. 4, což je mašina na těžbu zlata. U ní si lze vyzkoušet rýžování, tedy metodu, která byla nejrozšířenější. Hned potom následuje Jack London Muzeum. Jack London je pravděpodobně nejslavnějším obyvatelem Dawsonu a i když v něm strávil pouze rok (ve 21 letech) a skoro nic si nevyrýžoval, pobyt zde jej inspiroval k jeho nejslavnějším knihám a bohatým se stal po jejich vydání po návratu do rodné Kalifornie.

Tento den byl prvním červencem, neboli Canada Day. Město to naštěstí nijak neprožívalo, a tak jsme vklidu odjeli na dálnici Top of the World, která nás zavedla až k americké hranici.

Provincie Alberta: Calgary, Banff, Lake Luise, Jasper

Den 1.

Prvním dnem naší cesty je středa. Budíme se klasicky na sedmou a snažíme se do auta narvat všechno, co potřebujem, a vynechat všechno, co nepotřebujem (toho je samozřejmě víc). Jsem statečná a hipíkům nechávám dvoje kalhoty a čtvery trička. Zbytek věcí je třeba tzv.: předvyprat, tedy vyprat všechno, protože v budoucnu se moc prát nebude. Loučíme se s bossem chřestové farmy Dougem, který na oslavu posledního dne sezony ráno třikrát vystřelil svojí puškou. S Laurou a Nigelem, kteří nás hostí posledními tipy na cestu. S Mikem, kterého ještě snad uvidíme na zpáteční cestě. A s hipíkama. Prý jsme u nich vítáni kdykoli, kdekoli zrovna budou, což ale netuší ani oni sami.

Jelikož celkem poprchává, věci schnou na sedačkách už za jízdy směrem ke Calgary. Z Crestonu odjíždíme kolem jedné odpoledne a i když cesta do Calgary má trvat asi 6 hodin, tak se zastávkou v Cranbrooku pro pár posledních maličkostí a časovým posunem je to hodin skoro osm. Ne, že bychom po Calgary nějak toužili, ale máme tam potencionální zájemce na spolucestování. Díky datu, ve kterém jedeme se totiž quest najdi svého spolucestujícícho stává skoro nesplnitelný. Po marném hledání na Zdi Zažijte Kanadu na FB, kde sice zájemci byli, ale buď neměli čas v tento termín nebo ještě neměli peníze či nedostali prodloužená víza, jsem své úsilí přesunula ma Craigslist. To je celosvětová internetová komunita, kde lze nalézt úplně všechno. Je to i v Evropě, ale není to moc známé, zato tady na tom všichni žijou. Chceš-li práci, jdi na Craigslist, chceš-li bydlení, jdi taky tam, chceš-li spolujízdu, poslouží ti sekce rideshare. Ovšem tam zase zájemci preferovali rychlo jízdu bez přestávek do jejich destinace. Jeden Aboriginec Jayson se mě zase při prvním e-mailu zeptal, kolik toho vím o evropské imperiální nadvládě nad územím Native obyvatel. Hm, asi ne. A tak zbyl pouze 48letý původem Rus Mike toho času z Calgary. Domluvili jsme se tedy na schůzce, stejne jako s Češkou Hankou, ktera byla v Calgary na WH a nemohla s námi jet kvůli termínu.

Je neuvěřitelné, jak rychle se krajina změnila. Po pár hodinách jízdy ihned za cedulí Vítejte v Albertě zůstaly The Rockies v pozadí a my se ocitli na albertských pláních a prériích. Protože byla středa, byla dálnice do Calgary zcela prázdná. Rus Mike naštěstí bydlel hned u dálnice, takže skomírající GPS vydržela navigovat až do cíle. Bohužel Mike nevypadal moc rozhodnutě a nakonec z něj vypadlo, že aby s náma jel, museli bychom mu udělat místo v autě, kde by spal, protože ve stanu spát nebude. No tak jsme mu dali sbohem, ale aspoň to přespání jsme měli. Na zemi – ovšem zdaleka nejluxusnější na dlouhou dobu dopředu.

Den 2.

Další den jsme se ráno sešli s Hankou v downtownu v Calgary, asi na nejhezčím místě, co mohlo Calgary nabídnout a to jest břeh řeky. V MEC storu jsme ještě nakoupili pršipláště a vyjeli směr Banff a Jasper. Odjezd z Calgary je hrůzostrašnou událostí. Právě na cestě se totiž ve celé své “kráse” vyjevují satelitní městečka okolo, zatímco je míjíte na čtyřproudé dálnici asi tak...hodinu. Příjezd do Banffu je ale hned jiná záležitost. Vracíme se zpátky do Rockies. (Při vstupu do národních parků se platí vstupné, buď jednorázové nebo celoroční kartička na celé auto, bez jména, tudíž přenositelná).

Ten den už jsme pouze dojeli do Banffu, nabrali letáky v informačním centru a ubytovali se v našem prvním kempu TwoJake Lakeside. V Kanadě jsou mimo soukromé kempy v zásadě dva typy kempování: státní a provinční. Ty první v národních parcích. Jsou dražší, ale lépe vybavené. Platba je ale za místo, nikoli za osobu, a to místo je dostatečně velké pro minimálně dvě auta a několik stanů. Většinou je kemp rozdělen na jakési sekce (viz. výše), které mají jeden středobod a okolo něj se točí jednotlivá místa. Každé místo má ohniště (po kempu jsou místa s nasekaným dřevem, ale za oheň se platí) a dřevěný stůl jako na odpočívadlech a pitnou vodu. Samozřejmostí jsou suché záchody. Takovýto druh místa se dá sehnat od 15 dolarů. Vybavenější kempy jsou potom se splachovacími záchody případně sprchami, luxusem je pak elektřina a vybavení pro kempingovací přívěsy. Provinční kempy jsou neziskové, převážně v cenové relaci 12 dolarů za místo a čítají jen ohniště, stůl, vodu a suché záchody. 

Den 3.

Banff je malebné městečko přímo ve středu národního parku Banff, aby se to nepletlo. Je to takový albertský Whistler. Čítá asi 3000 obyvatel, ale během turistické sezony přímo exploduje a celoročně jej navštíví milion návštěvníků. My Banffem jen rychle prošli, většinu času strávili v městké knihovně vyřizováním a nabíjením elektroniky. Aby se neřeklo, zajeli jsme se podívat na zdejší dominantu Banff Springs Hotel. Michal řekl, že je to odporný a radši se věnoval pozorování svištů na fotbalovým hřišti.

Odpoledne jsme namísto TransCanada Highway vybrali Bow Valley, paralelní ale scéničtější cestu s výkladem o zvířátkách :-). Cesta nás k večeru dovedla do Lake Luis.

Jelikož bylo ještě světlo, tak jsme si vybrali jeden hike, kterým jsme se dostali až na vrchol hory s čajovnou. Brodili jsme se sněhem, na vrcholu potkali přerostlý morče, se nás vůbec nebálo a dolů jsme běželi zkratkou, která se ukázala být koňskou cestou plnou bahna a h...noje. Do kempu jsme dorazili přesně předtím, než začalo pršet. Kemp měl tentokrát i sprchy, ale tak daleko, že jsme museli ke sprchám jet autem :-D.

Den 4.

Tento den byl vizuálně asi nejzajímavějším dnem dosavadní cesty a to protože nás čekala cesta po Icefield Parkways. Ta se řadí k nejhezčím scénickým cestám na světě a to zaslouženě. Ačkoli bylo pod mrakem, výhledy byly stejně majestátní. 240 kilometrů dlouhá projížďka je protkaná sérií zastávek, odpočívadel a tras do okolí. Nejpopulárnější atrakcí je ledovec sestupující z ledovcového pole Columbia. V jedné zastávce lze vystoupat na kopec, ze kterého je na tento ledovec výhled, na druhé zastávce lze vystoupat přímo k němu, popřípadě si zakoupit místo v autobuse, který vás zaveze přímo na něj. Značky po cestě ukazují, jak ledovec v posledních desetiletích ustupuje.

Rozhodli jsme se odklonit od Jasperu a po Icefield Parways jsme se stočili severně. Ihned po změně směru bylo vidět, jak se krajina zase mění zpět na Albertu. Vypadá to, jako v zemi divokých koní. Prérie pokryté trávou a občasnými lesy, Skalisté hory a Jasper na západním horizontu. Centrem rančerské oblasti je malé městečko Hinton. Je půl desáté večer a venku je stále světlo jako odpoledne a tak pokračujeme, dokavaď se nezačne stmívat, což je přibližně kolem jedenácté. Tehdy zajíždíme samoobslužného kempu v Grand Chache. Samoobslužný kemp znamená, že si člověk najde místo sám, v kanceláři vyplní papíry a do obálky přidá peníze. V Grand Chache se nejspíše moc turistů nezastavuje, protože když jsem se ptala na cestu, místí přiopilci mě málem nepustili, jak jim ČR přišla exotická. Stejně tak nechtěla Michala pustit paní další ráno v kempu. Jenže my museli odpočívat, abychom byli ráno čerství na začátek ALASKA HIGHWAY!

Severoamerická Odyssea

Po téměř 6ti měsících pracovního úsilí a odříkání lze slavnostně oznámit, že si zasloužím zrealizovat svůj sen, tedy cestu Severní Amerikou. A to celou, ne jen po částech. Po těch 6ti měsících plánování lze také konstatovat, že žádná z mých cest nebyla nikdy promyšlenější. Díky google mapám znám tuhle zemi lépe, než kdejaký český kout. A nutno říct, že lépe než polovina zdejších.

Po pečlivém uvážení dostupných dopravních prostředků bylo rozhodnuto, že nejpraktičtěji bude cestovat autem. A ne ledajakým, nýbrž rovnou minivanem. Ten k našim účelům plně poslouží. V případě potřeby převeze až 7 osob, přičemž ale zadní sedadla jsou odinstalovatelná. Je prostorný, takže uveze i příslušenství svých pasažérů. Je úsporný. Je dostupný. Je prostě sexy.

Na takhle dlouhou cestu se nevyplatí auto půjčovat. K tomu, na některá místa jako je např.: Aljaška půjčovny nerady půjčují a když, tak si nasazují větší ceny, protože auto se může více opotřebovat. Starší spolehlivý minivan pro delší cesty se dá sehnat od 1500-3000 dolarů, což je cena, za kterou se obvykle auta půjčují na cca měsíc. Tedy, pro delší cesty je vskutku výhodnější auto prostě koupit, i když je zde samozřejmě riziko, že se s ním něco stane a opravy jsou potom na vlastní náklady.

Seznamte se: Pontiac Montana, ročník 2002. Nalezeno na Kijiji portálu, oblast Kootenay, pár kilometrů za Cranbrookem. Jeho technická kontrola a poradenství od Dava mě stálo dvě čokolády a zatím se vyplatily, protože auto šlape, což je nejdůležitější. Bohužel Dave neodhalil nefukční klimatizaci, takže do ní se ještě bude muset investovat. Nedají se otevřít pravé zadní dveře a nefunguje kontrolka na benzín, takže se musí odpočítávat. Kdyby v Cranbrooku byl nějaký pořádný bazar, asi příště kupuju tam.

Na cestu je třeba se pořádně vybavit. Do auta jsme pořídili plastovou bednu, ve které se vezou plechovky a jiné suché potraviny. Vedle je cooler, do kterého se jednou za pár dní koupí led na rychle se kazící se jídlo. Mezi řidičem a spolujezdcem je malá přihrádka na časopisy, informační letáky, průvodce, mapy, foťáky, kameru, peníze, krém, kapesníčky.... Další vychytávkou je udělátko na nabíjení elektroniky v autě. Má výstupy jak na zásuvku tak na USB, bohužel nekooperuje s prodlužovačkou. Seznam vybavení zakončuje dvouploténkový vařič, sada nádobí a plynové bomby. Vše nakoupeno v Canadian Tire - ten se nachází zhruba v každém větším městě a najde se v něm všechno, co se týče aut a národní kanadského sportu kempingu. 

Na Aljašku pojedeme maximálně 4, a tak jsme vyndali zadní řadu sedadel. Jídlo zabírá polovinu prostoru, krosny jsou poloprázdné a tak nemusíme pokaždé balit ani stan, ani spacáky. Jsme tedy zhruba vybaveni a je čas vydat se na cestu...