Severozápad USA: Wyoming, Idaho, Montana, Washington

Den 11 - 12.

Yellowstone National Park

USA je zemí, která jako první představila koncept národního parku. Yellowstone NP je prvním národním parkem na světě (založen 1872). S rozlohou téměř 9 000 kilometrů čtverečních je rozhodně třeba auto. Na zběžné prohlédnutí stačí vklidu dva dny. Ubytování přímo v parku je samozřejmě jedno z nejdražších a tak jsme z Utahu jeli přes noc a ubytovali se až na druhou. Sice nesněžilo jako minulý rok, ale zima byla pořádná. Byli jsme ve výšce bezmála 3000 metrů a navíc se projevovala síla nadcházejícího podzimu.

Jak vidno, Yellowstonem se nejlépe jede dokolečka dokola. Jelikož nejsem schopná vybrat nejhezčí fotky - jsou jich stovky a nejhezčích je několik desítek - tak jsem je uploadovala na Picasu. Nejslavnější kousky ale  představím zde:

Old Faithful

Gejzír netryská konstantně, ale v periodách kolem hodiny a půl až dvou. Očekávaný čas je vždy označen na hodinách u vstupu, ovšem je orientační a gejzír na sebe nechává rád čekat třeba i pár desítek minut.

Geysir Basin

Je území v jižní časti Yellowstonu s překrásně barevnými jezírky, bublajícím bahnem a všudypřítomnou párou.  Zastávek je po cestě asi deset a těžko říci, co je hezčí nebo zajímavější, protože to je všechno.

 

Yellowstone Lake

Na kraji jezera se nachází další množství barevných jezer a jezírek. Hladina se mění o metry za rok, takže některá byla tou dobou zatopena.

 

Mammoth Hot Springs

Horká valící se voda utváří krásné obrazce jak na plošině nahoře, tak v kaskádách dole.

Poslední yellowstonský den byl pro mě B-day. B jako birthday a B jako bear.  Hned zrána jsem byla obdarována medvědem yellowstonským pojmenovaným пончик (pončik) neboli kobliha. :)

Teď už jenom zbývalo dopravit mě s pončikem do Seattlu včas, abych stihla svůj autobus zpět do Kanady. Před dlouhým dnem plným jízdy a jen jízdy jsme aspoň slavili v Applebees. Spoustu kompromitujících fotek s Long Island Tee sem dávat nebudu, jak to dopadlo potom, co jsem rozšafně pozvala celé auto sem dát mohu (ostatně se to moc neliší od normálního stavu):

:)

Den 13.

MONTANA

Na předposledním dnu není nic k popsání, prostředí vypadalo asi takto:

Vtipný fakt je ten, že v tomto bodě cesty (poblíž města Spokane) jsem byla asi hodinu a půl cesty od svého budoucího působiště: Cranbrooku. V jednom z plánů byla varianta, že budu dovezena až tam, ovšem to bychom jako Češi nesměli mít zavedená návštěvnická víza do Kanady. Další verzí tedy bylo, že ve Spokane nastoupím do autobusu a pojedu do Cranbrooku. Když jsem ale tuto verzi psala do školy, tak mě asi třikrát velmi důrazně doporučili letět, a protože jsem nechtěla být zastřelena při domněle nelegálním průchodu americko-kanadských hranic, tak jsem musela jak debil absolvovat asi 26 hodin zbytečné cesty do Seattlu, do Vanocuveru a konečně do Cranbrooku a zaplatit pár set dolarů navíc. No co už. 

Den 14.

WASHINGTON

Evergreen state a Seattle. Já jsem si ani jedno nijak neužila, protože jak zmíněno, pádili jsme na bus. Vstávali jsme v 5 ráno abychom tam dojeli včas. I s časovou rezervou nás ale zaskočila zácpa na dálnici a problém s lokací odjezdu Amtraku. Kdyby autobus byl  načas, tak jsem ho nestihla, ale řidič měl naštěstí času spousty a tak jsem nakonec čekala na odbavení já. Než se vyjelo tak jsem se stihlat rozloučit s posádkou Bublika a pomalu se psychicky smiřovat s tím, že je uvidím nejdřív za rok. 

PS: z okýnka auta se ale Seattle jeví jako příjemné město s evropskými rysy.

Bienvenue au Canada n.: II

Na hranicích zpět jsem neměla sebemenší problém a byla jsem úspěšně vpuštěna do země. Dál už všechno probíhalo podle plánu. Ve Vancouveru jsem si vyzvedla poslední paycheck, rozloučila se s kuchaři, u rodiny si vyzvedla velký batoh co tam byl v úschově a doplazila se na letiště k odletu do Cranbrooku. Jelikož to byl vnitrostátní let, tak byla procedura odletu mnohem vyklidněnější než kdykoli jindy a dokonce se na někoho i čekalo. V letadýlku nás bylo asi 10 z 15ti sedadel a letěla jsem s místními Pacific Coastal Airlines.

 

Cena za jeden let se pohybuje kolem sta dolarů a je v podstatě stejná jako cena za autobus, který ale přes hory jede asi 26 hodin. Lidé byli od pohledu strašně milí - takoví...vesničtí. Ten rozdíl je znát. Všichni byli z okolí nebo z Cranbrooku a hned se se mnou dali do řeči. Pán přes uličku dokonce bydlí asi blok ode mně a vyfotil mi Mt. Helen (už zase USA), protože byla na jeho straně letadla.

Po půl hodině jsme ale všichni upadli do polospánku vyrušeném až výzvou k přenastavení si hodinek na Mountain Time Zone, rozdíl tedy činí už pouhých 8 hodin! Na letišti na mě čekal koordinátor zahraničních studentů Omar (s cedulkou se špatně napsaným jménem) a o pár minut později dorazila i moje rodina: Máma Chris, táta Steve a japonská ségra Marina. Naložili mě a batohy do trucku a odvezli domů...do postele...spát!

A tak zazvonil zvonec a cestování konec.