Whistler: po stopách olympijských

Whistler je malé městečko ležící v interior BC, asi 2 hodiny severně od Vancouveru. Ačkoli je dnes světoznámou destinací, nebylo tomu tak vždy. Whistler je v modernější podobě vrstevníkem mých rodičů.

Území dnešního Whistleru sloužilo jako obchodní koridor mezi kmeny Lil'wat a Squamish. První ojedinělí osadníci se začali objevovat kolem roku 1880 (paralelně se začíná rozvíjet Vancouver jako seriózní město). Na pozvání přítele sem v roce 1911 doráží manželský pár Alex a Myrtle Philip a rozhodují se usadit. O tři roky později otevírají svojí první rybářskou chatu Rainbow Lodge. V témže roce do Alta Lake (pojmenování Whistler je zatím lidové, a to podle whistling sound svišťů na kopci) dosahuje Pacific Great Eastern Railway a cesta z rapidně se rozvíjejíciho Vancouveru se zkracuje na pouhý jeden den. Alta Lake se brzy stává vyhledávanou reakreační lokalitou na západním pobřeží. 

Dalším historickým okamžikem se stává dostavba See to Sky Highway v roce 1955, která zkracuje dostupnost na řády hodin. Tehdejší komunita musela být rájem pro anarchisty, protože ještě pár desítek let nebylo město prakticky pod žádnou ústřední vládou. Co se málo ví, v šedesátých letech se sem houfně uchylovaly zástupy hippie. Následně byl rozeznán potenciál města a jejich squatty byly postupně strhávány a páleny.

Za dnešní podobu města dlužíme designérovi, který inspirován alpskými horskými městečky, navrhl pedestrian friendly střed města. Jednotlivé obchody byly poté nabídnuty obchodníkům. Zároveň město začalo usilovat o statut olympijského hostitele. S každým dalším pokusem a pádem se město odhodlalo investovat více do technického vybavení a paradoxně právě díky svým neúspěchům se dnes Whistler pyšní největším ski-areálovým komplexem Severní Ameriky.

Nynější stav trvale žijících obyvatel se blíží k 10 000 a počet návštěvníků se pohybuje mezi dvěma až pěti miliony za sezonu. Atmosféra opravdu připomíná evropská horská městečka, fotky asi popíší nejlépe. Pokud hledáte medvěda, toho jsem nepotkala.

Někdy se tvrdí, že Whistler je vzdálen hodinu cesty od Vancouveru. Ano možná, když se vyráží z posledního domu ze severního Vancouveru, nicméně z centra Vancity to zabere hodiny dvě a půl k tomu. Nejhorší je popojíždění skrz centrum. Protože jsem nebyla schopná vykopat se ráno v 6, dojela jsem do Whistleru až k odpoledni. Navíc jsem byla unavená a tak jsem si jen letmo prošla městečko a zamířila na hostel dát se do kupy a připravit plány na další dny. V hostelu mě ujistili, že pokud zůstanu dvě noci, mám třetí zadarmo, a tak jsem se hned omluvila ze čtvrteční směny v práci.

Celý pobyt jsem bydlela v HI-Whistler, což je jednoznačně nejhezčí hostel, kde jsem kdy byla. A je to tam hezčí, než ve většině domácností. Nachází se v olympijské vesniččce, na poslední zastávce Olympic Expressu, tedy 20 minut od Whistler Village. Takže takhle si bydleli olympionici:

 

Když jsme vařila v super hyper nové kuchyni, nějak se ke mě namanula slečna s divným přízvukem. Při běžné hostelové konverzaci se svěřila, že je z Autrálie od Perthu a tudíž jsem se již necítila tak trapně, když jsem jí nerozumněla její job interview ani podesáté. A to nebylo to nejhorší... Přisedla jsem si k ní ke stolu, kde seděl Angličan z Nottinghamu a dva Irové z Belfastu. Irům jsem rozumněla asi tak třetinu. Jediné co mě uklidnilo byla historka, jak jim jeden zákazník Kanaďan popřál good luck with your English, protože taky nerozumněl.

Bydlela jsem na ženském čtyřlůžáku. Na pokoji se mi vytřídaly Kanaďanky z Calgary mířící do školy ve Victorii, kdosi, kdosi a spousta Australanek. Už se nedivím, že nejčastěji uzavírané mimo-zemské (jako mimokanadské :) sňatky jsou právě kanadsko-australské. Tyto země mají frekvenci výměny občanů asi jako Česko a Slovensko, jen je mezi nima oceán.

Následující den jsem se vydala opět směr Whistler Village, a rozhodla se pro Peak2Peak Gondola. Jednodenní vstupenka umožňuje neomezený vstup na všechny vleky v areálu. Jedná se o soustavu vleků mezi dvěma kopci Whistler a Blackcomb, mezi nimiž se dá podniknout nepřeberné množství hike i bike výletů. A mimo jiné: zipplining, ATM cars, bunjee jumping, skydiving...

Ona koncentrace bikerů a hikerů ve městě má svá významná pozitiva. Protože tento sport přitahuje více chlapce nežli dívky, tak je prý ve městě deset chlapců na jednu dívku a musím říci, že radost pohledět :). Říkala mi rodilá whistleranka na P2P. Pán u Gondoly nás totiž sesadil do kabinky dohromady se slovy, že girls are always better in three.

Nahoře na mě čekal ohromující výhled. Sky Express Gondolou jsem se dostala až na vrchol, kde stále leží sníh. Ač jsem měla jako správný horal poctivě nakoupenou svačinku, neodolala jsem vůni linoucí se z vysokohosrké chaty na vrcholu a absolutně se tam přezrala, zase. Na vytrávení jsem se opět vozila po P2P a ačkoli jsem se usilovně snažila, medvěda jsem stále neviděla.

Po tripu jsem byla tak příjemně unavená, že jsem opět zamířila do hostelu ke svým přátelům, již snad s větším porozumněním jejich akcentům. Hostel připravil jako dobrovolnou aktivitu hodinu jógy a tak jsem se kompletně dozničila při hodině s výhledem na slunce zapadající za vrcholky zasněžených hor (♥♥♥).

Další den jsem vybrala zipplining. Spočívá v lítání mezi stromy přes rozličný terén, zavěšený v popruhu za provaz. Ač to tak může vypadat, není to nebezpečné (nikdy se nikomu nic nestalo) a je to naprosto skvělý zážitek! Provozují i také tzv. Twilight zipplining, což není nic jiného než zipplining za soumraku, nicméně Twilighteři se asi začnou v této sekvenci smát jako já při předtavě zipplingujícího Edwarda. Areál se nacházel na skibobovou dráhou, neblaze proslulou smrtí závodníka minulý rok.

A za statečnost jsem se odměnila v irském pubu, kde jsem se sťala z jednoho Cideru. Nechápu, ale je to tak, asi adrenalin a Cider není dobrá kombinace. Přiopilá jsem se dokutálela k Visitors centre, kde probíhala poslední letní průvodcovská prohlídkla města v výkladem o jeho historii. Všechny informace zde obsažené mám tedy odsaď a z filmů z muzea, které následovalo poté. Taky jsem si koupila krutopřísný brejle a kdybych ještě přidala čapku a podkasaný kalhoty, nikdo mě od zdejších bikerek nepozná :P.

Naposledy jsem navštívila Lost Lake s free shuttle servisem a prošla se městem a už jen utíkala posbírat kontakty na Angličana, Ira a Australanku a sladce spát, připravena na Victorii. Další ráno jsem slzu zamáčkla, při myšlence, že to tady dlouho neuvidím, a tu...autobus přibržďuje, a přes cestu přebíhá malý chundelatý medvídě :).