Konec léta se blížil a atmosféra ve třídě se podobala poslednímu červnovému týdnu ve škole. Blížící se termín zkoušky a vůle k jakékoli aktivitě pracovala u většiny třídy na principu nepřímé úměry a tak jsme měli volnou zábavu čítajíc promítání Inception, popřípadě dobrovolné učení (ano, učitelky se vážně učily, to je fakt diagnóza).
Den D byl započat v 6:00 ráno a skutečně jsem vstala. Bohužel, noc předtím se sousedi a moje rodina rozhodli uspořádat jakousi párty. Ke klasicky řvoucí sestře se tudíž přidala širší paleta dětských vzlyků a nářků. Hmmmm.
Zkouška byla těžší, než jsem očekávala přesně v těch případech, kdy jsem si byla nejvíc jistá a naopak obávané části byly jednodušší než obvykle. Nejhorší ale byla opatření typu sedět na vyhrazeném místě s nohama stolu mezi svýma nohama, plosky nohou na podlaze. Jinak je člověku připsán tzv.: report a z příslušné části je hodnocen za 0 bodů. Už jsem jenom čekala varovný výstřel a zásahovou jednotku připravenou zkopat nás do bezvědomí při odchylce pohledu od papíru o dva stupně. Doufám, že mi za měsíc s výsledky nepřistane něco jako report, protože neudělat zkoušku díky nevhodné pozici by byl epic fail. Přestávku jsem strávila s Philipem sprintem do města na sushi, aby nám nebylo špatně po něčem těžším....pár dřívějších adeptů se už totiž několikrát inteligentně nacpalo levnou mastnou pizzou a zkoušku pak strávili na záchodě. To je taky epic fail.
A bylo PO. Divný pocit. Oslava se nesla v duchu ožer se kdo můžeš a tak jsem v AuBaru nechala asi týdenní výplatu. Do kanadských klubů se často platí vstupné po určité hodině (třeba 12, 15 dolarů) a i tak se tvoří neskutečné fronty. Než bych se dočkala, spolužáci by byli pryč a tak jsem využila možnosti skip the line za dalších 20 babek. Musela jsem ukázat dvoje ID s fotkou, vyfotit se, oskenovat pas a ukázat tašku, než mě gorily shledaly neškodnou a vpustily mě dovnitř. Kluby díky místním puritánským opatřením zavírají ve dvě ráno (?), i kdyby byly sebeplnější. Chápu, že tak chlastáme. Při našich cenách a benevolenci se pití prostě muselo stát národním sportem. Ožrat se za 3,50 a dělat bordel na náměstí si nelze dovolit jen tak někde.
Na páteční den jsem byla pozvána na barbeque k příbuzným švýcarského spolužáka Tobiase. Dům ležel daleko, předaleko, ale byl krásně vyřešený s nádherným výhledem na Skalisté hory. Švýcaři jsou milí lidé. Jako Němci, jen více otevření a víc vklidu. Oni sami se definovali jako partying, that is all the Swiss people are about. Heh. Soudě podle mých spolužáků to je pravda.
V sobotu nastal čas stěhování. Můj odvěký problém moc věcí, málo místa se prohloubil přítomností učebnic, které nechci vyhodit, protože...to se přece nedělá. A tak jsem se koupila menší batoh, poloviční, 30 litrů a do něj zabalila věci na následující asi měsíc. Ten velký si nechávám v úschově u rodiny. Nebyla to sranda, ale jde to (stačí 3 trička prostě) a jsem na sebe pyšná. Rozloučila jsem se s rodinou a vykročila vstříc prvním skutečně prázdninovým dnům.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Neváhejte, ocením každý komentář :)