Californication

Den 1.

Kterak mě imigrační úředník řádně vydusil 

Dlouho očekáváný a ještě déle plánovaný výlet po západním pobřeží je tu. V úterý 6. září vzlétám z YVR - Vancouver směr SFO - San Francisco. Vyrážím s dostatečným časovým předstihem a stejně jsem v letadle na čas. Jak to? Imigrační kontrola USA se totiž provádí hned při boardingu v Kanadě. Fronta skoro k hodině a na konci tolik oblíbení imigrační úředníci. Jisté zvěsti, že se jim nelíbí přechod Čechů z Kanady do USA jsem sice již zaslechla, stejně mě ale tón a přístup pána na přepážce vykolejil. Minulý rok mi položil dvě otázky. Letos přibližně 40, z nichž některé se opakovaly, skoro jako kdyby mě chtěl zmást a čekal, kdy se zamotám. Při složitosti mého pobytu, vzhledu a jednom ubohém batůžku jsem v jednu chvíli začala věřit, že zním nevěrohodně a nikam mě nepustí. Že vypadám jako chudá holka z východní Evropy, co se chce vdát a žít si svůj sen. Měla jsem toho akorát tak dost. Cítila jsem poníženě, zahanbeně, cloumal mnou vztek a frustrace. Nejhorší je srážka s ... Američanem. Leč nakonec mě pustil.

Moje letadlo Air Canada přistávalo souběžně s americkým modro-bílo-červeným ptákem na druhé ranveji. Amíci samozřejmě dosedli první, jak jinak. Mým jediným úkolem toho dne byl check-in ubytování. Náš motel Days Inn poskytoval free shuttle z letiště do San Bruna, kde se nacházel, ovšem na zavolání. Tož jsem zavolala a strávila 3 minuty hovorem s Číňanem, který měl angličtinu horší než já ve třetí třídě. Když pochopil, že chci opravdu vyzvednout a opravdu z letiště a opravdu z místa, které na internetu inzerovali, tak pro mě opravdu přijel. Už jsem myslela, že snad půjdu pěšky, neboť americká úroveň služeb projednou zklamala.

San Bruno, kdesi daleko předaleko od SF centra sestává z motelů, prádelen, kadeřnictví, auto opraven a liquershopů. Při honbě za jakýmkoli jídlem jsem riskovala život, nucena přejít osmiproudou silnici bez semaforů, protože nejbližší přechod byl asi dva kilometry daleko a jídlo bylo přímo na druhé straně.  Měla jsem asi 10 hodin čas a tak jsem zjišťovala jak se případně dostat do Palo Alta - sídla strýčka Googla, FB, Stanfordské univerzity a především se tam měl přestěhovat Logan s Rory (1:46 - 3:47). Při slovech, že nemám auto (po minutě oněmělého úžasu) mi nikdo nebyl schopen říct, jak se tam pořádně dostat a tak jsem se na to vykašlala a dopsala kanadské části blogu.

Večer jsem opět využila shuttle a celá natěšená vyrazila hledat dorazivší přátele. Bohužel jsem znala pouze čas doletu a tušila departure ze Chicaga a tak mi trvalo půl hodiny a mnoho pomoci od letištního personálu, abych našla interstátní exit gate. Naštěstí i tak velké letiště má pouze jeden exit gate a naštěstí dorazilo letadlo včas, a tak jsem mohla se svými skrz naskrz unavenými přáteli (ti už za sebou měli rozlučku ve Wisconsin Dells, kde přes léto plavčíkovali a den v Chicagu) chytnout úplně poslední shuttle domů a oslavit setkání kapkou Bacardi.

Den 2. 

Vstáváme. Kluci jedou našim oblíbeným shuttlem na letiště pro auto. Tedy, předpokládaly jsme, že přivezou auto, a přivezli tak nějak tank. GMC. Je to obrovský, dodneška jsem nepochopila, jak může bejt něco tak obrovský a to jsem na americký vozy docela zvyklá. Při výstupu jsem musela pokrčit nohy a poskočit abych si nezlomila nohu při dopadu. Když jsem koukala ven viděla jsem jen střechy ostatních aut, pokud vůbec, dost často taky nic :D. Prý nám to vybrala půjčovna, když jsme online vybrali kategorii. Je pravda, že se nás tam velmi pohodlně vešlo všech 5 i s věcma (a ty samozřejmě zabraly největší prostor). Iročka neustále mluví o ruských koláčcích všech druhů a tak jsme podle jednoho koláčku pojmenovali i naše auto. Jmenuje se tedy Bůblik. I přes olbřímí rozměry Bůblik sám o sobě nebyl drahý, největší položky činí pojištění (doporučuje se na kompletně všechno), příplatky za druhého řidiče a příplatky na řidiče mladší 25ti let (ano, stále jsme mladí). Základní předpoklad cestování je však splněn a tak se naloďujeme a vyrážíme směr město!

San Francisco

                                                                                                           foto: Jan Sádlo

                                           

Město zlaté horečky, město květinových dětí, Alcatraz a Golden Gate Bridge. To je San Francisco. Inspirace pro klasické hity, i pro nové a novější remaky.

Alcatraz

                                                                                                           foto: Jan Sádlo  

Prvně nás čekala prohlídka Alcatrazu, kterou jsme sice prošvihli, díky hledání parkingu pro našeho drobečka, ale byli jsme vpuštěni na druhou loď, která nás odvezla směrem Alcatraz. První dojem ze staveb mi sice evokoval romskou osadu na Slovensku, postupně jsme se ale dostali k zajímavějším částem. Audioprohlídka skýtala množství zajímavostí, stejně jako film o životě na Alcatrazu. Ten zpočátku sloužil jako britská námořní ochrana a v jistém čase byl dokonce okupován domorodými kmeny ve snaze získat území do své správy jako vyrovnání s kolonizací. Později byl využíván jako věznice, aby dnes byl národní kulturní památkou (v USA pouze National park).

The Cable Cars

                                                                                                            foto: Jan Sádlo  

Cable Cars jsou asi nejzajímavější atrakcí hned po Alcatrazu. Ten den byla zima a tak jsme já, Marťa a Pavel ukryli sami sebe ve Starbucksu vedle, protože na autíčka se stála fronta. Já jsem si pak jízdu rozmyslela a jsem ráda, protože původně předpokládaná jízda jen po ulici nahoru se prodloužila a zavedla nás až do centra SF, přesně přes ty nejvíce křivolaké ulice a uličky, tak typické pro SF. Z města jsme se ve večerních hodinách dotrmáceli k vozu a odfičeli zpět k motelu, jako jednomu z mála míst, kde jsme spali dvě noci za sebou.

Den 3.

Další den jsme řekli SF pápá a odjeli stylově - po Golden Gate Bridge. Před mlhou, mlhou tak hustou, že by se dala krájet, spáchali jsme miliony fotek a vyjeli směr ...

                                                                                                            foto: Jan Sádlo  

                

...směr Muir Woods, neboli Mlžné lesy. Prý se objevily v poslední planetě opic. Malý hike po okolí nás unavil dostatečně a my jsme se s pocitem nijak výrazného posunu ubytovali v malebném Minors Inn, Mariposa. 

                                                                                   foto: Jan Sádlo  

Den 4:

Yosemite National Park.

V den 4 se hned zrána na snídani ztrapňuji prohlášením tak kolik jsi toho zase nakradl, Pavle? před skupinou jiných Čechů, netušíc, že jsou to naši spoluobčané. Jednalo se o snídaňové koláčky a jablíčka, kterých jsme si vzali víc, než je vhodné. Šamponky a mejdlíčka na pokojích se na cestování taky hodí žejo... a kdyby v motelech tušili, že spíme po 5ti v čtyřlůžkových pokojích....někdo přece nebude spát na pokoji sám, viď.  

Dorážíme k Yosemite NP. Použili jsme kartičku opravňující ke vstupu do všech národních parků po státech z minulého roku (80 dolarů a platnost 1 rok). Počasí se vybralo až moc a tak jsme oděni lehce začali náš hike k vodopádům na vrcholu hor. Ovšem, aby to nebylo moc dokonalé, tak se 20 minut pod vrcholem počasí rozhodlo, že se zkazí.

                                                                                                             foto: Jan Sádlo  

Přihnala se bouře a tak jsme po půl hodině strávené ukryti pod kamenými valy zahájili sestup. K autu jsme dorazili bohužel tak pozdě, že už jsme nestihli Sequoia NP, což nás mrzelo, leč nedalo se nic dělat. Místo toho jsme se těšili na Santa Barbaru a její slovutné pláže příští den. Jelikož to ale byla vzdálená destinace a nám se nechtělo zabít den cestou tam, poprvé jsme vyzkoušeli jízdu přes noc. Střídalo se v sestavě Honza + Irina, Pavel + Verča/ Marťa v dvouhodinových intervalech. Po třetí hodině se zastavilo úplně a spali (pokud se tomu dá říkat spánek) všichni. I Bublik.

Den 5.

Bohužel, počasí nás pronásledovalo dál a jindy slunná Santa Barbara byla opět pod mrakem a zima zimoucí. Po noci strávené v krkolomných polohách na kdekom a lečcems to bylo docela k nas... Byli jsme tak unavení a zpocení, že jsme se obdarovali Starbucks kávou, frappé, smoothie a rovnou zamířili do další destinace: Los Angeles.

Na tohle město si musím vyhradit zvláštní odstavec. Už jenom cesta tam byla záslužným cílem sama o sobě. Ze Santa Barbary podél pobřeží to byla krásná cesta. Míjeli jsme například Thousand Oaks (což je město, kde sídlí slavné nakladatelství, z jehož edic jsem čerpala při psaní bakalářské práce, divíc se, že pojmenovat město Tisíc dubů se může vážně jenom v Americe). Nicméně s přibližující se metropolí doprava houstla až do pětiproudé dálnice z jedné i druhé strany. Jen přejet k našemu exitu trvalo asi 40 minut při rychlosti 60 mil/hodina.

K Days Inn jsme dorazili asi v 1AM, ale naštěstí nám dovolili se ubytovat už tak brzo. A tak jsme se osprchovali, vyprali jsme a vyrazili směr Hollywood! Ten nezklamal a ani 20 dolarů za parking nám chuť najít si na chodníku slávy svou oblíbenou hvězdu nevzal... Chodník slávy, nápis na kopci, suvenýry a při večeru spousta podivných lidí vytvořily dojem panoptika, přesně tak, jak ho známe ze seriálu Californication. Už jsem jenom čekala, kdyže to potkám Hanka.

PS: ty ropný stroje tam vážně jsou, hned vedle silnice cestou z ubytování. 

LA nabízí kromě Hollywood districtu také Universal Studios nebo Disneyland (neplést s Disney Worldem na Floridě). Obojí však vyžadovalo čas a peníze, a toho jsme neměli nazbyt. K slavným plážím to byla další hodina či dvě jízdy a tak jsme se museli smířit s downtownem. Něco tak hnusnýho jsem v životě neviděla. Jak mě poučila má budoucí rodina, centra měst v Severní Americe jsou ty nejhorší části, plné podivných existencí, kriminality a násilí. Co se týče LA, musím jim dát jednoznačně za pravdu. Byla jsem ráda, že jsme měli obrovský auto a v případě útoku mohli někoho prostě přejet. Kde jsou normální lidi? V autech. A v kopcích okolo. Možná jsem nebyla na těch správných místech, ale LA mě ani nikoho koho znám (Fanyho nepočítaje) neoslovilo.

Řekli jsme si, že nic horšího už zažít nemůžeme a tak aspoň najdem dům, kde žily Čarodějky. Vtip byl v tom, že se nám vybil IPod, tudíž jsme byli bez map. I riskli jsme to, stateční rytíři. Výsledkem byla asi hodina kroužení v centru, třikrát projeté Chinatown a x galonů paliva. Ale našli - Marťa měla radost a tak to za to stálo. Ovšem, aby toho nebylo málo, na IPodu jsme měli také cestu domů. Já s Pavlem už jsme cestu jednou jeli a tak jsem si myslela, že si ji dostatečně pamatujeme. Chyba. Exit 28B vypadal až moc stejně, jako exit 128B, ale správný byl ten druhý. Ještě ke všemu jsme se tímhle exitem dostali na ulici, na kterou jsme se dostat měli, jenže o těch 100 exitů dál a v opačném směru. Takže než jsme chybu zjistili, trvalo nám to další půlhodinu. Museli jsme najít další McDonnald a nahrát cestu do dalšího IPodu. Nakonec jsme ale štastně dorazili se závěrem, že do LA se musí, ale jednou v životě to stačí. 

Den 6. 

Přes Mojave National Preserve putujeme k poslední zastávce ve státě California. Cesta vypadá jako ze starých filmů, žár nad silnicí vytváří tetelivý oblak. Nikde nikdo. 

 

Jsme rádi, že máme klimatizaci. Míjíme pouštní zvířenu...

V poušti je mrtvo. Mrtvo jako v Death Valley.  

Teplota vystřeluje vysoce přes sto Farenheitů. Obdivujeme jedince, kteří se vydávají na pochod do útrob kaňonu, zatímco my se spokojíme pouze s fotkami západu slunce. Ideální čas vydat se kam? No přece do Vegas !!!

Dokud nevytvořím svoje rajče (jestli vůbec), tak další fotky na http://pajasalek.rajce.idnes.cz/.