Welcome to Tsawwassen Terminal hlásal terminál na jižním konci Vancouver City, když jsem se naloďovala s Pacific Coach Expressem. Po abolvovaném hopsání centrem města mě čekala hodinka a něco na trajektu směr Victoria, hlavní město poloostrova Vancouver.
Ouchvatné. Skoro jsem začala litovat, že jsem si vybrala město Vancouver, když nedaleko leží mnohem menší a mnohem hezčí Victoria. Vedle ní vypadá Vancouver jako velké šedé město. Ostatně, to se mezitím stalo až třetím most livable městem, nahrazeno Melbourne. Pár dní po tomto poznatku jsem však potkala rodilého Viktořana, a ten mi tvrdil, že po chvíli to místo začne být extrémně nudné a že jsou tam jenom samí důchodci. O tom samém vtipkoval průvodce v autobuse. Budiž.
Jako zatím všude v kraji, hned při výstupu na nádraží mě čekal informační stánek s personálem připraveným odpovědět na jakékoli otázky. Tak jsem obdržela navigaci do hostelu, women friendly mapku (takovou, kde je všechno vykreslené jako ve skutečnosti) a rovnou jsem si zakoupila jízdenku na tourist bus, ba dokonce mi rezervovali výlet za velrybama na další den. Unbelievable.
Hodila jsem své příslušenství do hostelu pár bloků od centra a vyrazila využít 4 hodiny, které zbývaly na hop-on-hop-off autobuse. Bohužel pršelo, díky tomu jsem ale byla jediná na lince. Měla jsem tedy tak trochu soukromý výletní autobus. Zabrala jsem horní patro a fotila jak divá. Fotky stály za nic, a tak tady radši žádnou z té doby nedávám. Popíšu to jako za starých časů : představte si krásné královské město, s palácem u přístavu mezi zelenými ostrovy plnými mořské fauny a flóry. Před parlamentními budovami se prohání královské kočáry, dnes už jen turistická atrakce. Město je malé a tak jsou zde spíš chodci a kola, než auta. I když prší. A pršelo tak hustě, že jsem ani jednou nevyužila možnosti hop off, a jak jsme jeli rychle, mohli jsme si s řidičem zaskočit do přístavu na svačinu. Tak mi vyprávěl, že se odstěhoval z Montrealu v 70tých letech, protože se nehodlal s těma pitomcema Francouzama bavit, když se chtěli odtrhnout, ustavit Francouzskou Kanadu a vyhostit každého nefrancouzsky hovořícího spoluobčana. To jsem netušila, že to bylo tak ostrý. Francouzi jsou prostě všude stejný. Jelikož ani potom nikdo nenastoupil, tak to ohulil, abych dorazila právě včas na poslední autobus vypravený do Butchard Gardens, který jsem myslela, že nestihnu.
Butchard Gardens jsou druhou nejslavnější atrakcí hned po velrybách. Věčněbarevné a každé roční období jinak kvetoucí zahrady byly vystavěny jakousi moudrou šlechtičnou již před sto lety a uchvacují dodnes. Květiny nikdy z módy nevyjdou. Moje skupina dorazila za posledních slunečních paprsků (počasí se totiž zase rozhodlo, že bude krásně), ale už se smrákalo, takže z fotek opět nic nebude. Nakonec se to ale opět ukázalo být výhodou, protože zahrada se začala rozsvěcovat světýlkama a lampičkama a tak to vypadalo jako v pohádce. Houbičky, svítilny, žabičky, broučci, barevný vodopád, jeskyňka, ještě jsem čekala vílu a jednorožce a bylo by dokonáno. V dáli hrála jakási tanečně-jazzová kapela a ve stanu vprostřed květin se tančilo. Já už byla tak unavená, že jsem do sebe nalila bramborové dillé a pozorovala Američany v teplácích. Dozvěděla jsem se, že v Seattlu je květinový trh, kde jsou kytky levnější, než v Maine, a že jejich děti se musely evakuovat z New Yorku.
V den dva jsem se odhlásila z hostelu, nechala si tam uložené zavazadlo a sprintovala na velrybí tour. Asi bych se měla vdát, protože moje jméno nesmí obsahovat 12 znaků, jsou z toho na větvi. Počasí bylo nádherné a dokonalé, a tak jsme vypluli na moře se slunečními brýlemi. Za necelou půlhodinku jsme vystopovali první hravé mořské přátele:
Následně jsme se dostali k seskupením mořkých ptáků....
Které často znamenají blízkost tuleňů...
V tom nejlepším – hnízdě lachtanů – mi samozřejmě chcípl foťák. (kjudcuguzguczgzuggggggggraaaaaaa). Kosatky či veryby jsme bohužel nepotkali. Nicméně, jak společnost deklarovala: byl to životní zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Neváhejte, ocením každý komentář :)