Vancity

První dny v Kanadě/Vancouveru ubíhají rychle a zběsile. Časový posun si vybírá svou daň a tak se budím v 5 ráno místního času, více či méně schopna vykonávat základní úkony, které jsou třeba vykonat, dokuď na ně je čas. První na seznamu je SIN - tedy social insurance number. Na místní pobočce sociálního zabezpečení čekáme něco přes hodinu, já, Lukáš a Ondřej z imigračního. Samotné vyřízení je rychlé a jednoduché a úřednící jsou na nás milí. Vlastně všichni jsou milí. Řidiči v autobusech se  usmívají, odpovídají na otázky, lidé při výstupu z autobusu často zakřičí thank you! V restauraci nenajdete člověka, který by se na vás neusmíval, zatímco vás obsluhuje. Je to slušné vychování a něco, co by mělo být základem společnosti nebo je to pouze maska? Je to příjemné či otravné? Upřímné či pokrytecké, správné či nesprávné, vést debatu na toto téma, nikdy tento článek nedopíši. 
 

Na zastávkách nejsou vyvěšeny ani jízdní řády, ani směr jízdy, natož jednotlivé zastávky. Prostě musíte vědět kam se čím dostanete nebo se zeptat. Ostatně, vše je na internetu a internet je všude, stejně jako mobilní zařízení na jeho příjem: IPhone, pro ty co si rádi hrají nebo Blackberry, pro ty co na něm spíše pracují nebo jsou hrdi na svou zemi (Blackberry je kanadská). IPad je taky v kurzu. Klikají a prohlíží tady všichni od dětí až po důchodce. Smartphone je základem přežití a kdo ho nemá, ten se jako my ptá všech a všeho, jak se kam proboha dostane.
 

Bohužel, prší. I tak se rozhodneme jít do města, v tomto pojetí do Downtownu. Samozřejmě nás doma nenapadlo pořídít si mapu a ani jeden nemáme onen kouzelný cosi přístroj a tak prostě jdeme tam, kde jsou budovy nejvyšší (vážně začínám o koupi něčeho smart uvažovat). Shodou okolností jsou to asi ty nejhorší ulice, co jsme si mohli vybrat a míjíme přesně ty ulice, které jsme minout neměli, jak jsme se později dozvěděli. A tak je náš první dojem z Vancouveru nedobrý.
 

Všude jsou bezdomovci. Nicméně ne opravdoví, které k žebrání dohnal hlad, nouze nebo souhra neočekávaných životních okolností, ale ti dobrovolní. Vcelku slušně oblečení lidé, s umytými vlasy a někteří rozhodně nevypadající hladově, se snaží zaujmout kolemjdoucí všemožnými způsoby. Nejčastějši se vyskytující  pomůcka je karton s nápisy hungry and homeless, please help a kelímek s pár drobnými. Najde se ale i pár takových, kteří se za svůj způsob života nestydí, ba dokonce jsou na něj pyšní. Pak nastupuje na řadu karton s nápisem that's the way we live a nějaká ta otřískaná kytara. 
 

Co blok, to nás udeří silný odér cannabis. Část ulice Hastings je dokonce věnována tematickým travnatým kavárnám ve stylu Amsterodam. Všude jsou Číňani. Tedy Asiati. Možná jsou to Japonci. Vlastně nevíme, jen víme, že toto jsme neočekávali. Černoši naopak nikde.
 

O pár bloků dál, v samém centru města vznesu před mapou otázku kde jsme? a neznámý muž vedle mi odpovídá tady jste hezky česky. Inu, to jsme taky neočekávali! Dozvídáme se ty nejpotřebnější informace, třeba, že kredit tady naštěstí ještě existuje. V obchodu operátora Rogers na můj telefon sice koukali jako na prehistorický relikt a prohazovali něco o tom, že je to aspoň barevný, ale kanadskou sim kartu jsem naštěstí obdržela. Onen Čech z města nás také zasvěcuje do krutých pravd města Vancouveru, které na rozdíl od dokonalých slunných fotek mrakodrapů na pozadí Skalistých hor, v průvodci nenajdete. Sám za sebe hovoří fakt, že se mu přezdívá Raincouver (a Honcouver). Movitější populace města dokonce prý často migruje na jih do Kalifornie, třeba na 3 měsíce, aby deštivou sezonu přečkala bez psychické újmy. Toto léta je navíc ke všemu asi nejhorším za 30 let a tak na rozdíl od minulého roku, prší už dva týdny. Prý se to má zlepšit (nezlepšilo). 
 

Šedý déšť koresponduje s šedostí architektury, která mě uvádí do ještě větší deprese. Nuda, nuda a zase nuda.  Celé dny jsem přemýšlela, co mě na těch mrakodrapech tak nesedí, v New Yorku jsem jimi byla nadšená. Pak jsem na to přišla. Je to jejich reliéfnost. Prý je to styl prvních mrakodrapů, které byly inspirovány klasickými vzory a stavebními prvky a tak jsou typické balkonky, členění a různorodost. Vancouver je pouze 125 let starý, jak jsme zjistili hned další týden při oslavách výročí jeho založení, takže netuším proč se inspirovali archaickým stylem. Ať už za tím ležela tradice, ekonomické důvody nebo pohodlí obyvatel, cenou je tak trochu ošuntělý vzhled. Všechny mrakodrapy jsou barevně sjednocené, je libo šedá, hnědá nebo bíla? Na druhou stranu, byty v těchto věžácích označované condos jsou velmi pěkné. A drahé, ostatně jako všechny nemovitosti tady. Prý sem stále nedosáhla  hypoteční krize a příliv přistěhovalců stimuluje trh a poptávku po bydlení. Navíc Vancouver je nejdražším městem Kanady a tak tady cena průměrného domu na předměstí může šplhat až k milionu dolarů. 
 

Nejvyšší budovy jsou koncentrovány ve středu města, které se dá snadno přejít za 30 minut pěšky (někdy mnohem lépe než autobusem, který zastavuje na každé Ave a Street až se vám z toho začně dělat špatně), zatímco okolí je obklopeno tzv. neighbourhoods:  Burnaby, West Vancouver, North Vancouver, Richmond, Surrey. Do všech je cesta delší než 30 minut Skytrainem – nadzemní, automaticky řízené metro, které vám dává dojem, že žijete v budoucnosti. Samotná předměstí ovšem nejsou nic jiného, než naše paneláky naležato. District je klasicky americky rozdělen na Aves, Streets a Drives podle rovných linií. Více jsem do věci nepronikla. Kreativita v názvech také není uchvacující. Já například žiju na Westlawn Drive, ulice pod námi je Southlawn, nad námi Northlawn, vedle je překvapivě Eastlawn a někde je tu i Midlawn.
 

Tento styl spojuje všechny bývalé kolonie Commonwealthu napříč světem. Asi je to dáno podmínkami kolonizace, kdy jako první, nejdostupnější a tudíž nejlevnější surovinou pro stavbu domu bylo dřevo. První osadníci tak prostě porazili strom, udělali z něj příčky a stloukli je do čtverce a tak pokračovali dům za domem. Co jsem však nikde jinde neviděla, ani o tom neslyšela, je koncept basement. To, co je u nás a v Evropě považováno za sklep, je tady počítáno jako plnohodnotká jednotka k žití. Ano, žiju ve sklepě. Pokoj sice vyhovuje všem ostatním parametrům evropským, ale světlík místo okna a umístění pod úrovní země způsobuje konstantní šero a zimu v pokoji. První dny mi to nevadilo, ale postupně sleduji, že moje nálada klesá s každým schodem, který sejdu směrem k svému pokoji. Rodina ale tímto nevypadá nijak deprivována, jednak jsou tu všichni otužilí a asi jsou na to zvyklí. Musím se s tím tedy smířit.
 

Ondra odjel do Yukonu a tak jsme na víkend plný oslav Canada Day – 1^st July zbyli sami s Lukášem. Na nic většího, než zewling vprostřed oslav jsme se nezmohli. Ale mám doma kanadskou vlaječku. Obšírné historické uvedení do historie Kanady protentokrát vynechám.
 

Další den jsem splnila povinnost předání dárku z česka – tradiční becherovka pro kamaráda mé nadřízené z práce. Pozval mě do restaurace a provedl městem. Downtown se dělí na Gastown, tedy úplně první historické osídlení, podle kterého se také město původně jmenovalo, než bylo objeveno mořeplavcem Vancouverem. Dále je tu Yaletown plný restaurací a barů pro střední třídu, která je v Kanadě velmi silně zastoupená. Chinatown není třeba popisovat. Granville jako spojnice mezi oběma břehy poloostrova je nejživější částí města je o víkendech v létě uzavřena dopravě a věnována turistům a párty lidem. Zbytek polostrova je plný obchodů a kaváren a po ulici Davie – další frekventované spojnici se dostanete až k English Bay, kde můžete smočit nohy v Pacifiku (velmi, velmi studeném Pacifiku). Na obě strany se záliv rozbíhá jedním směrem na pláž Kitsilano, a druhým vede k Stanley Park. Ten můžete objet na kole nebo na in-linech a skončit v přístavu Coal Harbor, odkuď vede známý vancouverský most na severní břeh. Odevšaď jsou viditelné tankery a lodě směřující převážně na Aljašku. Nadevším létají pravidelně letadla buď vyhlídková nebo spojující ostatní vzdálenější ostrovy s Vancouverem.
 

Co musím pochválit je zeleň. Namísto zastavěných ploch s uměle vysazenou zelení - aby se neřeklo, je to tady spíš naopak. Zeleň převládá, což jsem nikde jinde neviděla. Ve městě jsou parky a stromy a jezírka jsou často umístěná před budovami. Všude jsou fontánky a vodopády, stejně jako drinking fountain, zadarmo a s pitnou vodou. Zelená politika se tu projevuje třeba i ve třídění odpadu nebo snaze omezit osobní dopravu a nahradit ji veřejnou. Propagační plakáty za třídění jsou všude, televize je tím zahlcena. Na druhou stranu každý vlastní dvě nebo tři auta, SUV jsou o tři metry delší než být musí nebo rovnou minitruck a něčem jako je zateplení se snad ani mluvit nedá....vcelku to tedy působí značně rozpolceně, takže těžko říct, jestli se tak Kanaďani snaží pouze vykoupit svědomí, nebo jsou to první pokusy o nějaký zelený koncept. 
 
A tak první, seznamovací týden uběhl jako voda a mě čeká jazykovka a shánění práce.