Bienvenue au Canada

Po bakalářském maratonu, který mi způsobil silný kašel, spánkovou deprivací a úplné ochraptění můžu oznámit, že jsem doražena a to ve všech smyslech tohoto slova.

Začínáme o páté ráno v Praze za neuvěřitelných front a s Czech Airlines, jak já tu firmu nemám ráda. Dále letiště Shiphol v Amsterodamu. Je dobré, ale výběr mezi sushi, korejskou kuchyní a mořskými plody způsobil dobrovolný hlad. KLM Royal Dutch Airlines nejsou taková třída jako Air France, ale co si za 17 tisíc vymýšlet. 9 hodin letu, při vzletu a doletu jsem málem vyvrhla svoje plíce do pytlíku přede mnou. Bože, to by bylo potupné. Jako jediní jsme v letadle složili deky a polštářky zpátky na sedadlo, zatímco zbylých 398 pasažérů se neobtěžovalo a shodilo je na zem spolu s rozšlapanými zbytky jídla a jiným bordelem. Letušky a letušáci musejí mít mozkové centrum zodpovědné za trpělivost a toleranci ze železa. Vancouver je za přistání pod mrakem, ach kdybych tak tehdy věděla... Letiště YVR je impresivní: po příjezdu vás ovlaží voda z umělého vodopádu na a koukaj na vás totemy, jak je to s jídlem ještě netuším, snad tam zase nemají mořský potvory.

Cestuji já a můj tehdejší spolupracovník z dob zaměstnání u jisté adminitrativní firmy. Moje plány jsou značně nejasné, vytyčené pouze body: jazykovka Vancouver: červenec-srpen, škola Cranbrook: září-prosinec. Vše ostatní záleží převážně na penězích, lidech, náladě a štěstí. Jeho plány jsou závislé především na práci.

Na pasové kontrole jsme potkali Čecha. Každý příslušník našeho národa v sobě asi má speciální radar, protože jsem od pohledu tušila, že je to Čech, už když se blížil. Po krátké promluvě jsme taky pochopili, že společným rysem nás směřujících někam v rámci Working Holiday víz je výrazné otrávení ze všeho a ze všech, takový poloútěk a pokus si alespoň trošku vyčistit hlavu a odpočinout. Ve vedlejším prostoru vyhrazeném výhradně trvalým imigrantům jsme nenašli jediného neasiatsky vyhlížejícího jedince...kdybych tak tehdy věděla..:)

Na letišti nás čekalo uvítací překvapení - ztratili nám zavazadla. V Česku samozřejmě, už jsem říkala, jak tu firmu nemám ráda? Ono otevřít polovinu self-check-inů když je na sedmou ranní naplánováno 7 letadel není zrovna moudrý tah, některá zavazadla potom nestíhají letadlo, ve kterém sedí jejich majitel. Mohli jsme to čekat, vzhledem k tomu, že jsme do našeho letadla utíkali. Na druhou stranu, cesta do hostitelské rodiny o 17 kil lehčí byla příjemná. Sny o navždy ztracených věcech se naštěstí nevyplnily, protože ráno už na mě přede dveřmi mého pokoje čekal pan Batoh s celým svým obsahem.