Angličtina s příchutí saponátu

LSC je prý nejstarší školní institucí věnující se výuce jazyka ve Vancouveru. Sídlí ve starší budově v centru města asi třičtvrtě hodiny cesty od mého domova. Fakt, že škola je placená, nezaručuje žádný extra přístup. Politika příchodů a absencí je velmi striktní, takže si všechno musím odsedět jako za časů gymplu. Třídu sdílím s dalšími 12ti lidmi, přičemž 12 jich je ze Švýcarska (6 finančníků a 6 učitelek :). Lektorku máme vlastní a na celý kurz, takže jsme na rozdíl od zbytku modulů spíše rodinou než skupinou nezávislých lidí.  Všeobecně mě hodiny baví, ač jsou někdy opravdu dlouhé a celková suma 25 hodin týdně je opravdu tak akorát dost na to, abyste při pátečním odpoledni hodili batoh do kouta a nechtěli teoretické použití angličtiny vidět aspoň pár dní. Naštěstí, mám k dispozici velmi sofistikovanou metodu, jak nechat hlavě odpočinout a trochu si vymýt mozek - práci. Myslím tu opravdovou, nefalšovanou a rukama :).

Po deseti dnech v městě na pobřeží Pacifiku se nachýlil čas k opravdovému hledání práce. První dny byly ve znamení zařizování, jet lagu a úporného kašle, kterého se ne a ne zbavit. Když jsem věděla, kolik času mi zabere škola, cesta do ní a z ní, jala jsem se prohledávat zdejší pracovní portál craiglist.com. K nalezení je tu všechno od práce po byty. Zcela jednoznačně jsem zabrousila do kolonky Food/Beverage/Hospitality, protože v ničem jiném si ani prázdninovou práci na dva měsíce představit nedokážu. Nabídek dishwasherů a jiných kuchyňských pracovníků bylo dostatek, Lukáš, který už práci intenzivně hledal od začátku, mě ale strašil, že na zaslaná resumé mu ještě nikdo neopověděl. Velmi často se také u popisu práce objevovalo slovo experienced. Rozčilování se nad faktem, že na tu nejjednodušší práci  s nejnižším finančním ohodnocením potřebuje člověk zkušenost, i když se jí naučí během hodiny, nemá smysl. Taky nevím, kde má člověk vzít svou první experience, když není experienced, aby ho do nějaké práce vůbec vzali.

Oběma nakonec přálo štěstí ve stejný den a tak jsme oficiálně zaměstnáni od 8. července. Já jsem v malém kanadském bistru Beaver & Mullet přímo v zátoce English Bay. Mám tedy to štěstí, že veškeré společenské akce se dějí na ulici přede dveřmi a tak občas i něco vidím. Naposledy to byla přehlídka ohňostrojů a Gay Parade (co tam jsem viděla, jsem ještě nikdy nikde neviděla :D).

Největší zážitky mám však z večerních cest domů. Není večera, kdy by ke mně při východu z bistra vítr nezavál vůni trávy. Byla jsem v Amsterodamu, ale kam se hrabe. Connie říká, že je to prý kvalitou zdejší trávy, a Vancouver prý zásobuje většinu severozápadního pobřeží včetně Seattlu. Moje strategie sednu si sama do rohu s knížkou, aby každý viděl, že nemám zájem o nic na zhulence neplatí, protože obden si někdo přisedne a začne mi vyprávět cokoli. Naposledy mi nějaký muž vyjmenovával všechny stanice torontského metra a nakonec mi jako tajemství prozradil, že je superhrdinou. Zdolal totiž osm tisíc plotů a přelstil 2 tisíce policajtů, aby se dostal blíže k ohňostrojům. Ehm :). Náš nejmladší kuchař trpí poruchou pozornosti a hyperaktivitou a po letech strávených na Prozacu a Zoloftu se rozhodl pořídit si kartičku legalního uživatele marihuany, která ho prý zklidňuje. Fakt jí má. A jeho největším snem je založit si vlastní weed restaurant. K Raincouveru a Honkouveru bych směle dodala Weedcouver. True story.

Prvně bylo inzerováno, že moje práce je na 6.5 hodiny týdně, ale po mém žadonění jsem se vyšplhala až na 14 hodin. První týdny mi bohužel nějaké směny rušili, protože nebyl dostatek lidí a tedy talířů pro mě :(. Jednou mě dokonce poslali domů přesně když jsem oblékla zástěru. Nas.... mě dostatečně, abych začala hledat jinou práci, ovšem kolotoč experience požadavků se opakoval a mezitím mě nové vedení podniku seznalo dostatečně potřebnou a zvýšilo mi počet hodin.

Moji primární odpovědností je tedy umývání nádobí. Operuji s vodní tryskou, kterou když namíříte na talíř se zbytky ve špatném úhlu tak se ledová voda smíchá s těmi zbytky a míří přesně do obličeje. Takže jsem se párkrát umyla v hořčicové vodě, tatarkové vodě, vodě barbeque... :) Pak všechno naházím do myčky nádobí a ta už vše dodělá za mě. V mezičase odměřuji strouhaný sýr na přesnou gramáž a naposledy jsem byla povýšena na sekačku salátu a pasírovačku polívky. Dokonce i nakoupit rajčata mě poslali :).

Co se mi nejvíc líbí je, že pracuji v malém podniku, takže na mě nikdo nekřičí wash it!!!. Mám sice základní plat, ale podíl z tips na ruku a jídlo a pití zadarmo. To se hodí. Postupně tak ochutnávám kanadské speciality. V kuchyni celkem 3 kuchaři a já. Máme dobré vztahy (když mě nepošlou domů) ač mě často mají za Victorii. Včera mi bylo řečeno, že kdybych zůstala déle, začli by mě učit správně používat nůž, což je první krok na cestě za nejposlednějším pomocníkem kuchaře s cílovou stanicí kuchař/šéfkuchař. Hahaha, zasmála jsem se a představila jsem se jako kuchaře :D. V pohostinství se prostě začíná od nuly, a i ten největší šéf jednou umýval nádobí. Platí se podle oněch experiences, ne podle kvalifikace, školy nebo něčeho jiného.

Smlouvy neexistují. Je dobrým zvykem do práce chodit i beze smlouvy a ještě lepším zvykem platit svým zaměstnancům i beze smlouvy. Výplata jednou za 14 dní - to je výborná věc, protože si stále pamatujete dny, kdy jste na výplatu vydělávali - a šekem - ten vypadá jako kus papíru vytažený z tiskárny, radši si nepředstavuji, jak by vypadalo zavedení podobných opatření v Česku.

Najít práci ve Vancouveru je ale všeobecně dřina, město je přeplněné lidmi a tak to trvá. Pokud tedy chcete práci a jenom práci, nejezděte do Vancouveru. Jooo, kdybychom to tak věděli dřív... Hory jsou prý jednoznačně lepší, stejně jako prérijní státy jako Alberta a Saskatchewan. Tam totiž nikdo nechce žít a tak se všichni stěhují do příjemnějších oblastí, jako je Vancouver a východ. Ostatně, uvidíme, v horách budu přesně za 2 měsíce.