Jak se (mi) žije...

Než se pustím do víru psaní o mé škole, věnuji pár odstavců mé hostitelské rodině.

Je asijského původu. Connie je z Honkongu, Gilbert je z Bruneje, ale oba se svými rodiči emigrovali do Kanady před více jak 30ti lety a jsou tak reprezentativním vzorkem zdejší společnosti, která je tak trochu celá přistěhovalecká (příspěvek o kolonizaci a přistěhovalecké politice asi taktéž vynechám, ne každý sdílí mé mezinárodněvztažní nadšení, já vím :). Můj první podvědomý šok vždyť jsou to Asiati, nebudou mluvit anglicky byl naprosto lichý, protože oba mluví nádhernou angličtinou, čínsky prý umí pouze pasivně. Oběma je přes 40 let a mají dvě male holčičky – Kate, 6 let a Emily, 2 roky.

Založení rodiny v letech blížících se čtyřicítce je zde zcela normální (stejně jako reklamy na ovulační testy). Je to hlavně z důvodu kariérního růstu a užíváni si života, ne z důvodu finančního, jak by se mohlo zdát, jestliže se za školku platí 1500 dolarů měsíc/dítě (na druhou stranu v Kanadě jsou daně naprosto minimální, například 5%). Mateřská dovolená je (z našeho pohledu pouze) roční a ve Státech dokonce 3 měsíční. Proto jsem zatím všechny ochromila faktem, že u nás je 3 roční, a tudíž přestávám chápat české stěžování si na nedostatečnou podporu mateřství, v tomto směru jsme evidentně světovou velmocí. Emancipace je dovršena, a proto není nic divného, když si část mateřské vybere muž, nebo ji stráví doma celou a žena vydělává. Žena také velmi často nepřebírá manželovo příjmení, a i když tak učiní, pro kanadské úřady zůstává navždy pod svým rodným jménem.

Holčičky jsou boží, stejně jako pes Max a rybičky. Rodiče hodně pracují, a tak se o dům a o děti stará hospodyně Glina z Malajsie. Vancouver se příliš rychle zalidňuje a není dostatek školek pro děti, a tak kanadská vláda zavedla program domácí péče, kdy k vám domů může legálně přijet pracovat chůva. Za dva roky může požádat o občanství a později i pro svou rodinu. O tom, že program je úspěšný svědčí každý podvečer, kdy na schodech před domy čekají chůvy s dětmi na příchod rodičů z práce.

Glina se stará o děti i o dům. Já tedy zažívám dlouho nepoznaný pocit, kdy nemusím nic, co se týče údržby svého žití. Je to až divné, protože je vždy nakoupeno, navařeno, uklizeno i vypráno. Susička má jednu super výhodu - v pátek ráno nechám svoje věci před pračkou a v pátek odpoledne na mě čekají čísté a suché. Přístup k praní je však pro mě fascinující. Mnoho domácností pere všechny svoje věci po každém nošení, protože je prý nehygienické mít na sobě jedno tričko dvakrát. Pračka a susička má taky obvykle samostatnou místnost, v televizi jsem zaslechla názor, že mít pračku a susičku v koupelně je nechutné :). 

Dům je velký ani ne tak rozlohou, jako spíše počtem místností. V horním patře žije celá rodina a dole mám pokoj já,  Glina, pračky :), odkládací místnost a playing area. To je prostor, který je určen primárně pro děti. Ty si sice můžou hrát venku, ale třeba v zimních měsících mají vyhrazenou tuto místnost. Klasikou jsou dětské hračky a LCD TV na pohádky. Všechny domy mají alarm a tak to pořád bzučí a kliká, když otevřete jakékoli okno nebo dvěře a když odcházíte, musíte ho zapnout.

Mým oblíbeným pořadem v televizi je seriál o rekonstrukcích domů a bytů v Kanadě. Takhle jsem poznala, že v podstatě všechny kanadské interiéry vypadají podobně. Starší domy a byty s oddělenou kuchyní se přestavují na open-concept, pro který by lidé vraždili nejenom u nás. Mezi klasické požadavky také patří třeba 3-4 koupelny na dům, protože...proto. Pračky a susičky jsem zmiňovala. Koupelny jsou vždy spojené se záchodem. Sprchový kout není koutem, jako spíše stěnou. Zabírá třeba 3 metrový prostor a je oddělený skleněnou posouvací zástěnou. Co se týče barev, bohužel opět vede černá bílá a šedá a zřídka se někdo pustí do něčeho odvážnějšího.

Na závěr si na rodinu nemůžu stěžovat, jsou na mě velmi milí. Glina výborně vaří a navzdory strachu z fastfoodu k večeři ochutnávám variace všech asijských jídel od kungpao po sushi. Rodiče jsou velmi vzdělaní, stejně jako průměrný Kanaďan. Každý tady ví, kde je Evropa :). Mnoho lidí tam bylo nebo minimálně cestu tam plánuje. Většina jich zná Česko nebo alespoň Českoslovenko. Všichni milují Prahu. Rozdíl vzdělanosti, zájmu o svět a bazální schopnosti bavit se o důležitějších věcech než je příchuť sušenek zcela jednoznačně odlišuje Kanadu od buranských USA a Kanada tak získává velké významné plus. 

Nevím, nakolik je mohu zobecňovat na celou zemi, protože jsem zatím viděla jen Vancouver, ale lidé se (kromě oněch bezdomovců) jeví mnohem pracovitější. Tato schopnost a vědomí odpovědnosti za vlastní finance je v dětech pěstována odmala. Kolem 15tého roku života začíná každý pracovat, byť na nejnižsích postech ve fastfoodech a v prodeji. Práce při studiu na univerzitě je něčím normálním, opět zcela odlišné od české podpory vysokoškoláků od rodičů. Nikdo není zvyklý na nic zadarmo, a ještě jsem neslyšela nikoho stěžovat si. Není proto divu, že jsem párkrát zaslechla názor, že Evropané jsou rozmazlení a líní. :)